Za kalendářem do břevnovského kláštera a za Hansem Rottenhammerem do Národní galerie… Je sobota, svatého Jana evangelisty, 27.12. … ráno čtyři pod nulou, mrznoucí mlha, po půl deváté autobusem do Kamenných Žehrovic a odtud další linkou na Vypich; za chvilku jsme stáli před břevnovským klášterem. Každým rokem si odtud přivážím kalendář s benediktinskou tématikou, tradičně graficky skvěle upravený. Letos však sháním na poslední chvíli. Krátké zastavení na hřbitově u hřbitůvku řeholníků a pak u hrobu Alfreda Fuchse. Mučedník nacistické zvůle, přestoupil na víru ze židovství, byl umučen v Dachau. Procházím hřbitov a nakonec obdivuji kovářskou práci dveří fortny ke klášteru, které fotil i Josef Sudek v památné publikaci - Klášter v Břevnově z roku 1943, poslední cesta břevnovských benediktinů. Procházím okolí kláštera vánočně ztichlé, spiritualita povýtce benediktinská… pak klepu a zvoním na fortně ohledně kalendáře, ale marně.  Jen z klášterního kostela se ozýval po chvilkách zvuk varhan.  A tak udělám pár fotografií, jak je to dnes snadné … v hlavě se vynořují vzpomínky na setkání s Anastázem Opaskem, na Broumovsko, Polici nad Metují a další místa s břevnovskými benediktiny spojená… a najednou přede mnou v duchu defilovala díla Petra Brandla, Karla Josefa Hiernleho, Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhofera… návrhy liturgických předmětů (kalich, lavabo) od architekta Jana Sokola nebo grafické úpravy benediktinských tisků od Břetislava Štorma…a pak také Durychův sv. Vojtěch.

Krátké rozloučení s klášterem a cesta přes strahovský klášter lemovaná turisty a vůní svařeného vína do Národní galerie, za starým umění a také za malířem Hansem Rottenhammerem, zaujala jeho Krajina se sv. Fulgenciem … A pak jsem opět stál v údivu před italskými, španělskými a holandskými mistry, kolik minut jsem v tichosti sledoval práci Rubensovu, Goyovu. I když bych přece jen čekal od naší hlavní galerie více, navíc prodejna s katalogy a pohledy zavřena! Nepochopitelné!

Cestou zpátky jsem zjistil, že již otevřeli v prodejně Karmelitánského nakladatelství vedle Arcibiskupského paláce. Tam jsem sehnal nejen běžný stolní kalendář, ale ochotný knihkupec přišel ze skladu a říkal, že má ještě jeden druh, prý benediktinský, a to bylo  skvělé. Hledaný benediktinský kalendář je připsán památce opata Anastáze Opaska, v roce 2009 to bude deset let, co odešel do benediktinského nebe. Fotografie Michaely Antůškové skutečně zdařilé, pravda, jen Opasek se nám z kalendáře jaksi vytratil …

V předvečer mého břevnovského putování mluvili v televizi o skvělém skeneru pro památkáře, kterým je možné dokonale dokumentovat památky, zejména sochy… to je určitě dobré a užitečné, ale když jsem stál v galerii před Rembrandtovým učencem nebo před obrazem sv. Jeronýma od Tintoretta, řekl jsem si, že je to přece jen docela málo …

Vše dobré na Vašich cestách, otevřená srdce a hledí při naší společné pouti v roce 2009!  

Za přítelem Jaroslavem a malířem Josefem Navrátilem ke křížovníkům … adventní čas, doba vážná, kterou podtrhuje ztráta mých nejbližších; viděno očima básníka Jana Skácela – „Smuténka“. A tak jsem se vypravil za P. Jaroslavem Ptáčkem k pražským křížovníkům za povzbuzením, kterého se mně také vrchovatě dostalo, vzácná chvíle. Přijel jsem tak trochu nasát tu atmosféru sv. Anežky, která se však přece jen ztrácí v tom babylonském zajetí pokleslé komerce, tolik je jí v Praze. Dotýkal jsem se obrazů se sv. Anežkou českou a v mysli měl ozvěny  Křelinovy knihy - Dcera královská, tu mně připomněl zejména obraz sv. Anežky ze čtyřicátých let minulého století (obrázek vlevo), který vznikl ve stejné době jako kniha.

A také to bylo setkání s Josefem Navrátilem. V dětství jsem dostal knihu Malý labyrint výtvarného umění od Arsena Pohribného, vyšla v roce 1968, a tam jsem u hesla Josef Navrátil se zájmem četl  …vidět růžovou paštiku, rozkrojené pomeranče, humra a krásné dorty na obrazech od Navrátila nebo zase alpské ledovce nořící se z vatových mračen, to znamená prožít v duchu rozkoše zraku, chuti, ohmatávání a nadechování vůní. Slavnost smyslů … Odpoledne jsme měli zamířeno poprvé si projít novou expozici umění 19. století v NG, "setkat" se právě s Navrátilem. U pražských křížovníků to měl být takový předkrm, který objednal v roce 1847 křížovnický velmistr Jakub Beer O.Cr. Ten dal vystavět ve druhém patře obdélnou kapitulní síň, kterou vyzdobil právě Josef Navrátil. Se zájmem jsem si prohlédl tři malovaná pole orámovaná novorokokovým vzorem - nejblíže k Vltavě to bylo vyobrazení sv. Anežky, jak předává špitál sv. Františka křížovníkům, v prostředním výjev Nalezení sv. Kříže a u dveří Vítězství křižáků nad Saracény … Jaromír Pečírka v Navrátilovské monografii napsal, že zejména malba Nalezení sv. Kříže … je obdařena jeho barevným pelem a osobitě malířském přednesem … i velká bílá kamna v kapitulní síni s křížovnickým znakem byla zhotovena podle návrhu Josefa Navrátila.

Odpolední prohlídka děl 19. století v Národní galerii sice potěšila, ale přece jen si člověk nese v paměti tu dávnou expozici v Anežském klášteře. Těšil jsem se na Josefa Berglera – zakladatele pražské malířské Akademie, nesetkal jsem se s ním tam však … a Josef Navrátil, ano, zaujal – byla tam ta jeho šťavnatá zátiší, malý obraz Hon na lišku a zejména plátno - Ve sklepě Chlumeckého, obraz, na kterém se Navrátil sám zachytil – dívá se na nás dobrosrdečně se sklenkou vína. Přesto jsme vnímali odpolední setkání s uměním 19. století tak trochu jako zklamání, třeba dílo Josefa Mánesa bez jeho kreseb, překvapilo však opět znovunalezené a vystavené Červené paraplíčko … kvalitu expozice však musí posoudit povolanější … A jak jsem zjistil, krajinomalba 19. století je vystavena i paláci Kinských, v době vánoční se tam určitě vypravím, abych se i já, jako častý nehodný poutník českou krajinou, potěšil, poučil a povzbudil …je toho zapotřebí!

 

Na svatou Kateřinu ke svatému Isidoru … dopoledne sníh, setkání ve Zlonicích s novým farářem, povzbudivé. A tak jsem si řekl, vyrazím ke svatému Isidoru, krátkou pouť, i kvůli němu, bude to tady mít těžké… Kolikrát jsem k němu putoval, ale ta zimní chůze mezi krákorajícími havrany na stromech, na poli dravci samotáři a najednou ze křoví vzlétne hejno koroptví, to je přece jen něco jedinečného. Dnes Středohoří v mlžném oparu, tak jsem alespoň přes zasněžené hroudy polí obdivoval na obzoru věž mariánského kostela v Pálči, údajném rodišti Štěpána z Pálče. A staré kaštany, ta jejich scvrklá a vráštitá kůra, jako grafické listy Arnošta Hrabala … kolik lidí prošlo alejí ze Zlonic do Budenic. Podvědomě tak nějak cítím, že před Antonínem Dvořákem to byl i Ludwig van Beethoven, měl přece na zámku své známé, psali si, jeho mecenáš Ferdinand Kinský je pochován v budenické hrobce, a tak se možná při lázeňském pobytu v Čechách zastavil i v budenickém zámku … odvážná hypotéza! A mně najednou zní v mysli části jeho symfonií… dívám se okolo, mezi chmelnice, do polí – a dnes je navíc sv. Kateřiny, dcera má svátek a neděle bude první adventní …

Mezi kostelem sv. Isidora a Jarpicemi stojí v polích mezi stromy kříž, krásnější takové trojice na Slánsku není. Chtěl jsem se k němu vydat, ale pod bílou sněhovou pokrývkou bláto, nešlo to. Na obzoru bílý bod u Jarpic – kaple sv. Jana Nepomuckého, volám mobilem panu Zemkovi, na které památce dnes pracuje - v Drchkově, na slánských hradbách? … Říkal, že je v Jarpicích a dokončuje krůvek kaple sv. Jana Nepomuckého … měli jsme to k sobě kilometr vzdušnou čarou přes zasněžené pole … A mě napadá, jak jsme spřízněni životními osudy, aniž si to uvědomujeme …Stojím u kostela sv. Isidora, obdivuji raně barokní profilaci kamenných prvků, krásný zlacený kříž na štítu a zejména dvě sochy - sv. Pavla a Ondřeje - ta druhá připomíná zakladatele - Ondřeje Hartmana z Klarštejna; kolem mne ozvěny historie, kterou jsem kdysi studoval. Zapomněl jsem sice detaily, ale přece jen jsem pronikl hlouběji do toho vrstvení generací v tomto koutu Slánska … osud krajiny jako celku není moc radostný, prý mají přibýt další stožáry antén a snad i vrtule - sbohem podřipská krajino … a příběhy lidí, ty také jsou ve většině smutné … člověk se o tom leccos dočetl ve farních pamětnicích a dozvěděl z vyprávění. Ale ono se píše spíše o těch smutných a tragických událostech …A na tomto místě si uvědomuji, jaká je v tom pohledu na zuboženou sochu sv. Isidora síla, jak to nutí člověka povstat a nevzdat to … zklamali bychom tak tvůrce naší barokní krajiny, kteří leží s nadějí na vzkříšení u našeho „Izidorka“ … vracím se do Zlonic a vzpomínám na P. Zdeňka Vodičku a pak také na učitele Miroslava Horu, který, když jsem přišel kdysi do Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích, odložil cigaretu, sedl za klavír a hrál jeho skladby… psal se rok 1983, utíká to!

Morava barevná a voňavá …když tak po sobě čtu to moje blábolení blogové, ve kterém pokračuji i na přání některých mých přátel, je to přece jen takové posmutnělé. A před několika dny jsme měli sv. Martina, na stole svatomartinské víno, důvod k veselí, navíc syn Martin, a já jsem si zase uvědomil, že jsme tady v Čechách takoví zapšklí, chybí tomu našemu životu často jiskra, barevnost, vůně vína a rozmarýny tak jako na jižní Moravě. A tak moje mysl zaletěla do rodných Valtic a pak do Mikulova v tomto čase, kdy tam budou sklízet martináče – omrzlé hrozny, aby je proměnili na to úžasné vyhledávané slámové či ledové víno …

A tak tu na vyprahlém Kladensku a Slánsku vzpomínám na ten kout Moravy často, zejména na Poštornou, kde jsem trávil každé prázdniny. Dnes zůstaly jen vzpomínky a hroby drahých na tamním hřbitově. Vzpomínky se však ozývají a já si dnes uvědomuji, kolik jsem těm lidem dlužen … Tento návrat do dětství, opětné prožívání minulosti a dětství, umocňuje četba veršů Jana Skácela, který také krátce v Poštorné pobýval, a pak obrázky na skle mého „strýca“ Ladislava Hřebačky (*1929, † 1992) – malíře, folkloristy a muzikanta, který mě naučil mít rád Moravské Slovácko a vůbec poznávat kulturu a výtvarné umění, vděčím mu tak za mnohé.

Vzpomněl jsem si na něho opět před několika dny, když jsem procházel ve slánském muzeu výstavu podmaleb na skle … On začal v roce 1946 studovat na umělecko-průmyslové škole ve Zlíně, kde také založil slovácký hudební kroužek. Poté se stal členem Státního souboru písní a tanců, kde působil po celý aktivní život, a to nejen jako hudebník – hrál na dudy a gajdy, které také vyráběl, ale navrhoval třeba i kostýmy, zabýval se scénografií. Byl dobrým fotografem a jako malíř si zamiloval zmíněnou podmalbu na skle, kterou ovládal dokonale. A tak mám před sebou jeho šohaje z Podluží s guláči na hlavě, jak cifrují, vidím pestré masopustní průvody, zažívám svatební veselí a třeba obdivuji tanec Podšable. I když v 70 letech se v jeho díle objevují i abstraktní náměty, je mně ta moravská folklorní nota prosycená zvuky houslí a cimbálu stále nejbližší. Bydlel v Praze, ale často se na Slovácko vracel … A právě naše pražská setkání nasměrovala podstatně i moje životní osudy …

A tak je tady ta známá zkušenost životního babího léta a podzimu, kdy se nám připozdívá a čas se najednou jaksi slévá. To, co se zdálo před několika lety tak strašně dávno, jako by to bylo včera … skoro slyšíte hlas svých blízkých, cítíte vůni prostředí a v mysli zaslechnete i zvuky, které tu dobu charakterizují - třeba zavírání velkých dřevěných vrat … tedy vše je pryč a zároveň není … najednou máte dojem, jako kdyby čas nebyl, jako by v tom úžasném divadle světa herci přišli na jeviště, zahráli svou roli a vy se s nimi setkáte po představení, při sklence dobrého moravského vína, a to je přece nadějné … A tak připijme si na to společné setkání po představení … musíme jim toho přece tolik povědět … a já zase cítím, že to zase bylo tuze vážné, tak alespoň veselý obrázek na konec

Od svatého Václava téměř do bytového semináře … dušičkový čas a ve středu a čtvrtek (6. a 7. 11.) kolokvium o svatém Václavu v Praze – Dejvicích, zavzpomínal jsem na dávné časy, zejména když promluvil prof. Jaromír Homolka o soše sv. Václava, byl jsem dojat … setkání užitečné, místy sice pořadateli přechváleno… Zvláštní, na teologické fakultě jsem však postrádal teologický rozměr, kdyby alespoň o světcích promluvil královéhradecký biskup Msgre. Dominik Duka, který se jednání první den zúčastnil a leccos již na toto téma napsal, nebo takový P. ThLic. Prokop Brož Th.D., teolog "rahnerovského střihu" …ale i tak to bylo setkání hřejivé, povzbudivé a veskrze přátelské … Deo gratias … 

A do toho všeho dušičková atmosféra návštěv hřbitovů, vše vážnější, před očima často poslední věci člověka …smrt, soud, peklo, nebe … Jeden novozákonní agrafon říká: „Tento svět je jen mostem; přejdi po něm, ale nestav si na něm dům“ … jak je to těžké … a do tohoto rozpoložení sobotní přednáška Doc. Václava Ventury (8.11., na obrázku), vynikajícího odborníka na písemnictví raně křesťanského období, který se zabývá patrologií a tu také přednáší na teologické fakultě. A tak jsme v sobotu probírali spis sv. Athanasia - Život Antonína poustevníka a pak výroky pouštních otců … a já jsem si připadal v kryptě pod kostelem sv. Bartoloměje u sester františkánek jako v totalitním bytovém semináři, jako v církvi doby katakomb. Upřímně řečeno, jak by názory sv. Athanasia vnímal svět okolo, zejména ti mocní a pak zástupy, které stojí u našich super a hypermarketů … zatím se na nás dívají jaksi shovívavě, jako na neškodná individua minulosti … zatím!

Páteční "jako" a setkání v Jarpicích po polednách … znáte to, jsou dny duchovně zablácené … v pátek (3.10.) jsem zpovzdálí registroval další svatbu v kapli bývalé piaristické koleje. Ano, je třeba být jaksi in a nakonec říkat, měl jsem svatbu v kostele před oltářem. Ale svátostný sňatek, kdepak, to jen tak jako … Výzdoba sice téměř jako v Itálii, ale pouze s tím rozdílem, že Bůh u toho není. Osobně jsou mně daleko sympatičtější ti, kteří chtějí svatbu vědomě jinde, na úřadě, nebo třeba u potoka - ne jako před oltářem … a pak divadlo … kolega hraje hlavní roli v komedii Simona Williamse Polib tetičku. Role zahraná určitě dobře, je to školní představení! Ale nevím … mládež kupodivu pozorná, proč také ne, vždyť jí předkládáme to, co chce vidět …a navíc v jejím stylu …

A po tom všem po polednách změna – očistná cesta do Jarpic. Nad obcí stojí totiž kaple sv. Jana Nepomuckého, je zničená a oltář se sochou sv. Jana – původně z Doksan – před časem ukradli. Nyní však úsilí několika lidí dobré vůle zachránit ji. Majitelka paní Váňová – osmdesát šest let. Je to "rodová kaple", rodina ji již jednou zachránila. Mluví o tom budenická farní kronika. Psal se rok 1934, kdy do ní farář poznamenal … Nad Jarpicemi, v rozkošném březovém háji, stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého. Jest majetkem pana starosty Jaroslava Váni. Dřívější majitel ji chtěl rozbít, koupí pozemku, na němž stojí, přešla do hodných rukou. Letos ji dal pan starosta důkladně opravit, hlavně sochu sv. Jana, na svůj náklad. Měli jsme velkolepou slavnost v neděli 9. září, kdy byla kaple znovu vysvěcena. Průvod s hudbou vedený světitelem vikářem Františkem Rudolfem († 1949) ze Zlonic za asistence tří kněží byl velmi pěkný. Za účasti lidu 500-600 osob, podle střízlivého odhadu. Krásné kázání měl P. Ladislav Šinkmajer († 1967), kaplan z Budyně nad Ohří …

Představte si 500 – 600 lidí okolo této malé kaple dnes. Paní Váňová, která na nás čekala před vraty statku, si to však musí pamatovat, bylo jí tehdy dvanáct let. Dnes stařenka s hůlkou, ale ještě v hospodářství čilá. Bolí mě záda, řekla nám, od sbírání brambor a usmívá se – to jsou ty hodné ruce!

A tak tato památka získává přede mnou najednou jiný rozměr. Památkáři z Prahy přemýšlí o profilu římsy, o nové barevnosti … je to samozřejmě v pořádku, ale tato stavba je přece víc než barokní architektura. Je němým a i výmluvným svědkem těžkého osudu tohoto kraje … Dívám se okolo na šípkové keře a najednou vyletí hejno ptáků … pan Zemko, který bude kapli letos opravovat, říká, že je z šípků dobrý džem. Ano, na Zlonicko přichází podzim. A já si říkám, jaký to rozdíl – dopolední "jako" a tady síla osudu člověka a krajiny. V neděli budeme v chrámech číst to krásné Podobenství o zlých vinařích (Mt, 21.33–43) a já budu vzpomínat na Jarpice, na paní Váňovou a na tu zuboženou kapli, kterou před téměř osmdesáti lety Váňova rodina zachránila. Podaří se nám to znovu? Uvidíme.

Svatováclavské putování … okolo svátku svatého Václava putuji na místa přece jen více ztišená, místa klidu a usebrání pro vnitřní setkání a naplnění. A tak sobotní ráno 27. září za šera, ozářen srpkem měsíce jsem vyrazil na Dřevíč. Již cesta vlakem … je to dar pohybovat se mezi prostými lidmi. Přesedám na motorák v Rakovníku – směr Louny a vystupuji ve stanici Solopysky. Venku, tak jako o slunečních podzimních dnech, rosa … a tak asi moje poslední letošní putování naboso v sandálech, nato strmější výstup a jsem na chmelnici u Horního Ročova. A pak rychle dolů ke konventnímu kostelu Panny Marie v Dolním Ročově. Není snad v kraji místa pozoruhodnějšího, kde se spojuje stránka výtvarná a duchovní – jen obdiv a v duchu pokleknutí před umem barokních mistrů, tentokrát před dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera. To vše by však bylo málo, kdyby tu nebyla tradice zbožných generací, které oživily toto místo a daly mu duchovní rozměr pod patronací Panny Marie. Vzpomínám na vyprávění prof. Františka Mareše, který se dějinám kláštera soustavně věnoval.
Obcházím ročovský klášter a stoupám vzhůru, za lesem další chmelnice a při cestě půvabná socha sv. Markéty (na soklu datum 1816, ale podle mého soudu téměř o sto let starší), procházím Smilovice a na obzoru zalesněný hřeben – hlavní cíl svatováclavského putování – slovanské hradiště Dřevíč, kde stojí kostelík sv. Václava. Rozlehlý areál, který vymezují valy připomínající slávu tohoto místa. Krátké ztišení a vše, co k setkání se sv. Václavem patří, a pak cesta po červené mezi probarvenými stromy. Najednou slyším hlas dětí, vykračují si to vzhůru na hradiště, hra na piráty v doprovodu rodičů a prarodičů. Většina z nich má pirátské šátky na hlavách. Kouzelné setkání, upozorňují mne, že přistáli na lodi pod jednou usedlostí nad Kozojedy. A skutečně, cestou jsem mohl obdivovat pirátskou loď, která čeká jen na příhodný vítr, aby z krajiny odplula …

Další zastávkou byly Vinařice s nedobytným kostelem, ale s krásnou lidovou sochou sv. Jana Nepomuckého. Podobnou mají i následné Divice, které upoutají dominantní věží tvrze – na dveřích areálu tvrze napsáno – soukromý majetek, tak jsem putoval dál do obce Brodec. Tady jsem uvažoval o cestě k nějakému nádraží. Po dohodě s jedním moudrým „domorodcem“ jsem se vypravil zpět do Ročova asi sedm kilometrů vzdáleného – kdysi poutní cesta z Loun. Odpolední slunce probarvilo fasádu kostela a hra světla a stínů mi odkryla „Dientzenhoferovu krásu“. Když jsem se díval na ročovský kostel, vzpomněl jsem si na V. B. Třebízského, který sem z Třebíze často putoval, a na jeho lapidární charakteristiku místa… „Nemohlo se těm mnichům zdejším lepšího údělu dostat, než je úžlabina Ročovská. Nikam odtud nevidí, jedině na okolní stráně a do nebe. Mnich také více nepotřebuje.“

Pak výstup do Horního Ročova, kde po téměř třiceti kilometrech chůze krátká ochutnávka zeleného zlata ze Žateckého pivovaru. Odtud jsem sešel na nádraží do Solopysk a z motoráčku obdivoval krásu podzimní krajiny … a v mysli dotyky bolestné historie i tohoto kraje, kde se stýkal a potýkal živel německý a český, kolektivizace a likvidace kláštera … Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím … tak budeme v neděli zpívat ve všech kostelích v Čechách na závěr bohoslužeb … prosba stále aktuální. 

Krása zachrání svět … zajet na hlubinu, tedy alespoň trochu … snad tak mohu charakterizovat týdenní setkání na Svaté Hoře s jezuitou P. Josefem Čuprem S.J. Již po sedmé jsem měl to štěstí tak trochu více vydechnout a zároveň se otevřít vší nádheře - duchovní i umělecké na Svaté Hoře. Schází se nás tady kolem dvaceti již řadu let … té party si vážím, od soustružníka či pastevce až po lékaře a vědeckého pracovníka … mnozí se skutečně vidíme jedenkrát ročně, tělesné schránky chřadnou, přibývá šedin, někdo již chodí jen o holi … duchem však stále mladší, takto bych hodnotil své přátele…

Pobýval jsem často před naší Paní … takto galantně jmenuje Pannu Marii ve svých Duchovních cvičeních sv. Ignác z Loyoly. A tady si člověk uvědomuje tu setrvačnost obrazu v mysli, zafixování konkrétní krásy, která je navíc spojena v té úžasné vertikále duchovní a posílena prosbami tisíců poutníků svatohorských. Takže si nesu a uchovávám v mysli pohled na hlavní stříbrný oltář … a pak zásah moderního umění … liturgická úprava prostoru podle návrhu Otmara Olivy. I přes to, že prostor kněžiště přece jen narušují nové chórové varhany, tak oltářní stůl, svícny, čtecí pult a zejména kříž s ukřižovaným Kristem, jehož tělo vlaje v poryvech zla, představují pozoruhodné prvky moderního církevního umění. Osobně mě zaujalo „klubko hadů“ … semeniště zla ve spodní části kříže …

Navštěvoval jsem baziliku často, takové filmové střihy během dne … a tak vzpomínám na „svatou trojici“ školských sester Notre Dame nebo na výpravu dětí z dětského domova, na poutnice z venkova, často ustarané a sedřené prací … pak mě zaujalo jedno setkání v ambitech – respektive v Dušičkové kapli. Přišla starší paní a vytáhla z kabely plato svíček … napočítal jsem jich asi jedenáct, všechny zapálila na kamenné menze oltářního kamene a začala se nahlas modlit, byla to modlitba – zpěv. Zasáhlo mě to velice, ta její víra v setkání na věčnosti s jejími drahými …

Počasí však pobytu nepřálo, teprve ve čtvrtek vysvitlo slunce, vše se proměnilo a já na lavici v Korunovační kapli se začetl do knihy Tomáše Špidlíka "Věřím v život věčný – Eschatologie" … o tom, jak krása zachrání svět … 

Uhněte z cesty … tak nějak bylo nutné chápat výmluvné pohledy cyklistů, kteří cyklostezka – necyklostezka, tedy značená turistická cesta pro pěší, si vynucovali průjezd jihočeskými hvozdy. Vymíráme … řekla paní v našem věku, kterou jsme potkali u Chlumu u Třeboně … po dvou dnech jste první s batohem, které jsem potkala, ale vydržme! Abychom ty jihočeské rybníky a vše, co k nim patří, jaksi vzali za své, je třeba putovat pěšky – oni toho na kolech za ten den stihnou nepochybně mnoho, ale zůstanou, podle mého soudu, jaksi na povrchu – a povrchnost je hrubý nešvar dnešní doby.

Ale pro pěšího poutníka je kraj okolo Třeboně stále otevřenou knihou s mnoha provoněnými stránkami, má na cestě řadu zastavení inspirativních. I když, přiznejme si to, i tady patina památek – to, co dělá Chlum Chlumem a Třeboň Třeboní, postupně nemilosrdně mizí pod nánosem nevkusu. Kolik příšerných nátěrů fasád a tím i pokažených náměstí, třeba tak "betonová" Lomnice nad Lužnicí; nebo bezprostřední okolí zámku v Chlumu u Třeboně – tam zas trčí odpudivá architektura, která svědčí o totální ztrátě soudnosti.

Ale přesto je třeba nosit v srdci to podstatné. Otevřít se duchu místa – jak by napsal spisovatel Ladislav Stehlík – krásná rána na hrázi rybníka, odkud sledujeme, jak se nad rozlehlou hladinou válí mlhy, které prohánějí paprsky slunce … nebo ticho o polednách, které poznamenalo jen zvuk nárazu vzduchu o křídla volavky a plácnutí statného kapra o vodní hladinu … a pak vůně rybniční vody – předobraz výlovů podzimních, které tak mistrovsky zachytil na svých plátnech Jan Kojan z Kojákovic u Třeboně … A do toho všeho jihočeská gotika … líbezná "krásnoslohá" Madona Třeboňská téměř ve středu kostela – obklopená farníky při nedělní mši a nástěnné malby v bývalém klášteře minoritů v Jindřichově Hradci. Tady se podařilo mnohé; zda však ty desítky návštěvníků dokážou v té kráse duchovní a výtvarné číst, nevím …

A další setkání s lidmi a věcmi – Lomnice nad Lužnicí si to u nás tak trochu „vyžehlila“ skvělým antikvariátem, který má svou sesterskou pobočku v Třeboni. Člověk se nemůže odtrhnout od těch krásných starých tisků … a zase jsme museli vzdát poklonu mistru kuchařskému, který nám připravil skvělého kapra načerno v restauraci Na rožmberské baště, nejedl jsem ještě takového … a další Jihočeši … třeba starší pán, který nám ve Veselí nad Lužnicí připomínal, že tu renesanční předsíň u kostela, kterou jsme si fotili, má ve své knize Jaroslav Herout, on sám bydlí ve Veselí pětačtyřicet let, ukázal nám pak cestu k Horusickému rybníku … nebo hradlář ve Fráhelži, který stahoval závory klikou a vyprávěl nám o tom, jak technika může selhat … zednický přidavač z Mirochova, který celou cestu z Jindřichova Hradce "bavil" celý autobus … a znovu myslím na faráře z Kamenice nad Lipou - P. Hroznatu Františka Janouška O. Praem., který zasvěceně vyprávěl o Katolické moderně a Sigismundu Bouškovi …

A tak na mysl přicházejí slova Františka Hrubína, který v básních opěvoval rybník Hejtman, u kterého jsme nocovali … Přejdeme-li bez zamyšlení, netečně kolem člověka, přehlédneme-li zdánlivě všední věc, neprožijeme-li s hloubkou upřímností okamžik, který nám zdánlivě nic nedává, buďme si jisti, že jsme ze života něco ztratili. A stane-li se nezájem, netečnost a necitelnost zvykem, ztrácíme celý život … A tak přátelé, poutníci, neuhýbejme z cesty! …

Slzy svatého Vavřince … máme před sebou svátek sv. Vavřince (9.8.) a na stůl do mé kanceláře ve Slaném „přilétl“ leták – Oslavy svatého Vavřince na Kladně 2008. Jak opulentní, ano,  skutečná veselice, program nabitý a naditý… A mučedník svatý Vavřinec … alespoň ten text na zadní straně, okopírovaný z nějaké encyklopedie, mluví o jeho životě. Člověk by však neměl být škarohlídem, neboť radost a zábava patří k životu, a bývalé ocelové srdce regionu nabízí ostatně to, co si lidé přejí …

Moje mysl však zalétá do kaple svatého Vavřince v bývalé rezidenci břevnovských benediktinů často. Důvodů je několik. Když jsem kdysi pracoval v muzeu, byl to sklad koberců, kam veřejnost nesměla. Vše bylo tehdy žárlivě střeženo, aby se nikdo nenakazil, aby náhodou nezačal chodit do kostela … takové nebezpečí již však dnes národu s plnými břichy, tedy … kdy už máme, co jsme chtěli … asi nehrozí … Jedno vím však jistě … kaple svatého Vavřince na Kladně je nejpozoruhodnější barokní interiér v širokém okolí. Není velký, ale stavebník břevnovský opat Benno Löbl s Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem vytvořili skutečně barokní gesamtkunstwerk, kde se prolíná práce architekta, malíře a sochaře a navíc má prostor pozoruhodný teologický obsah. Vše pak prozařuje iluzivní světlo Nejsvětější Trojice – namalované na vrcholu klenby, která "dává" všemu smysl. Je to prostor povýtce sváteční, je zde slyšet ozvěna zpěvu řeholníků, kteří se zde modlili breviář … a benediktini zde také uctívali Pannu Marii – jejich Mater Domus je zasazena do nástavce oltáře …

 A do toho všeho, v době, kdy jsme ještě byli jaksi nezaslouženě omámeni svobodou, přišel do kaple – snad to bylo v roce 1992 – sloužit poutní mši svatou břevnovský opat Anastáz Opasek osb (†24.8. 1999). Pro mne osobně velice důležitý okamžik … matně si pamatuji na jeho homilii, ale v paměti mně utkvěl takový detail – když pan opat s pontifikáliemi sestupoval dolů po širokých dřevěných schodech, zahlédl jsem na červené stuze jeho opatské infule miniaturní výšivku sv. Jana Nepomuckého … A pak jsme se setkali na kladenské faře. Nějakým nedopatřením mě posadili vedle něho. On mně tehdy nevyprávěl o svém věznění, ale o benediktinech, výtvarném umění a o poezii …a já ty jeho verše si i dnes čtu někdy nahlas …  Všichni to známe, jsou prostě okamžiky v životě, kdy se nějaký prostor spojí s člověkem a vznikne setkání, které pak poznamená celý další život … 

A slzy sv. Vavřince – to jsou také perseidy, meteorický roj, který Země v ten čas protíná a na nebi tyto úlomky meziplanetární hmoty zazáří jako známé padající hvězdy. Říká se, že když vidíme padat hvězdu, máme si něco přát … je to taková krásná lidová "tvořivost". Ale když se tak dívám kolem sebe a nakonec i do svého nitra a uvědomuji si, jak jsme všichni zahleněni smetím tohoto světa, není snad ani těžké to přání formulovat a vyslovit … I já bych si měl každé ráno připomínat výzvu z prologu Řehole sv. Benedikta – Naslouchej, synu, mistrovu učení … a o kousek dále…  Už nám nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku …  

Desetidenní sváteční putování Římem je za mnou, kolik nových podnětů … po několika dnech v mysli vše nějak usedá, kontury toho podstatného se zaostřují, zůstává pocit štěstí a rodí se postupně naděje, snad ještě do věčného města zavítám. Na stole knihy – Goethova Římská cesta, Itálie od Jaromíra Neumanna, Max Dvořák a jeho Italské umění, Šustova Mladá léta učňovská a vandrovní – Léta dětství a jinošství a Praha-Vídeň-Řím – a pak Doležalovo žluté Sansepolcro jako současné vyznání a poklona italské zemi … a v mysli verše Anastáze Opaska o.s.b., v duchu jsem recitoval jeho Fontanu di Trevi, když jsem vhazoval minci do třpytící se vody s nadějí, jsem mu za mnohé vděčný … a k tomu stovky fotografií, desítky průvodců a katalogů výstav, které jsem si přivezl … Ale to podstatné si člověk odnáší v srdci …

Před šesti lety, když jsem takto Římem putoval poprvé, měl jsem podobný dojem jako Goethe, který v roce 1786 napsal… „Když se tak ponořím do sebe, jak to každý přece při každé příležitosti tak rád dělá, přistihuji se při pocitu, který mne nesmírně těší, ba který se dokonce odvažuji formulovat. Kdo se tomu zde věnuje s vážností a má oči k vidění, ten se musí stát solidní, musí získat představu solidnosti tak živou jako nikdy před tím. Duch si osvojí zdatnost, dospěje k vážnosti, které chybí nudnost, ale radostné povaze. Mně alespoň připadá, jako bych věci tohoto světa nikdy tak správně nehodnotil jako zde. Těším se na požehnané důsledky této změny pro celý svůj život … ano, to všechno přichází opět na mysl, když procházíte třeba Forum Romanum nebo stojíte před antickou sochou v muzeu na Kapitolu (Musei Capitolini) …

A přece to letos bylo poněkud jiné …rozpálené ulice, vůně italských restaurací i zápach neudržovaných zákoutí a okolo vás zpěvná řeč Italů okořeněná živou gestikulací … a tolik žebrajících a bezdomovců tu potkáváte, takové temnosvitné kontrasty … a pak je to vytoužené ochlazení v chrámové lodi … kostely zde žijí, zpovídá se … a večer, když zavítáte do kostela někde na okraji Říma, tak se tam farář – parocco – modlí se svými růženec. Proto bych k tomu Goethovi letos přidal Manzonniho Snoubence, ve kterých zachytil to krásné na italské povaze … A přece, jak marné úsilí vyjádřit úžasný dojem, který protéká mezi prsty … který se nedá zachytit, který zatoužíte obnovit, stálá výzva …

Když jsem vstoupil o polednách 15. června do kostela S. Lorenzo in Lucina, zastavil jsem se u náhrobku francouzského malíře Nicolase Poussina (†1665), na němž je reliéf jeho pověstného obrazu Et in Arcadia ego - A tady jsem se vrátil ke svým studiím, k Erwinu Panofskému, který se právě tímto námětem zabýval … Od pastýřské renesanční poezie platila Arkádie za klasickou zemi míru a idylického štěstí. „Já“ se vztahovalo původně k smrti, jež byla i v Arkadii přítomna … a i pro mne má tento výjev význam nostalgického ohlédnutí za šťastnou minulostí pobytu v Itálii, který byl důležitým mezníkem mého duchovního života … Deo gratias

O putování Českým středohořím a provoněné knize z Náchoda. Vážení, letos se Středohoří povedlo, vždyť z toho pobytu litoměřického žiji stále. Neměl jsem však sílu to jaksi uvést do bloggu, který jsem chtěl již pro samou sebestřednost zrušit, ale protože se mně to nepovedlo, dal jsem si ještě jedno pokračování. Po roce přibyla Přibylovi další kila, ale i tak jsem Milešovku a jiné kopce zvládl … Středohoří, to je černý kámen sopečného původu, tvrdý bublinkovatý, to jsou kamenopády a ty úžasné výhledy a na každém kopci hrad … Středohoří, to je spiritualita „temnosvitná“ jezuitská, letos s příchutí kapucínské zbožnosti, na tu jejich vysokou tajemnou zeď v Litoměřicích vzpomínám stále … Středohoří, to je podloubí s vlašťovkami v Litoměřicích, to krásně provoněné knihkupectví Jonáš … Středohoří, to je ranní probuzení, každý den jsem sledoval z pokoje východ slunce nad Sedlem a pak v bývalé seminární kapli nad brevířem … Středohoří, to je cestování vlakem a setkávání s lidmi, ať to bylo do Dobkoviček, nebo Lovosic, budu na ně vzpomínat … to není cesta autem, s těmi lidmi ve vlaku sdílíte kus jejich osudu … Středohoří, to je vzpomínka na večery, kdy jsem z křesla sledoval z okna prozářenou korunu lípy, jak v ní poskakovaly malé sýkorky … Středohoří, to je také bolest, jako kdyby ty špičky sopečných kuželů byly stále od krve, opuštěné německé hroby na hřbitově v Litoměřicích, zmařené životy, zničené památky v krajině … je to hrob kardinála Trochty a Mons. Helikara … Středohoří, to je také litoměřický kostel sv. Jakuba s vynikající akustikou, zase známé tváře, třeba paní kostelnice, vždy upravená a přeci i ona zestárla … Středohoří, to je kavyl, mateřídouška, rozrazil a tařice … letošní Středohoří, to byl také sv. Antonín a zvony polední v Budyni na památku Mons. Antonína Bradny … Středohoří, to je ticho na cestách, ticho, které dokáže vstupovat do člověka a vybídnout jej, aby zajel na hlubinu … Deo gratias …



Přijel jsem domů, chaos v práci, babylonská zmatení na denním pořádku … osvobodilo mě putování do Hájku františkánského … a pak radost, na internetu jsem našel, že v Náchodě mají knihu Františkánské poselství světu, kterou napsal Agostino Gemelli ofm, vyšla v roce 1948 … napsal jsem tam a přišla, jak jinak než provoněná kouřem dýmky … pan Jiří Hora, majitel antikvariátu zde působí již desítky let … a já k němu často chodil do Náchoda za knihami, které se jakoby vznášely v oblacích kouře dýmky … jsem mu za jeho ochotu vděčný … Prostě seriózní písmácký kraj …

Po deseti letech jsme se opět vypravili do Veltrus – za inspirací, vzpomínkami a byl to i jakýsi předkrm před putováním po Českém středohoří. Když jsme vyšli z Kralup po červené podél břehu Vltavy všude okolo jaro, ale v duši dotek podzimu – najednou jsem si uvědomoval, kolik se toho změnilo – vše jakoby spláchla voda povodní. Já jsem si tu cestu do Nelahozevsi oblíbil, dokonce na tamním zámku jsme měli svatbu – nechtěli jsme na Kladně. A chodil jsem tam zejména za výtvarným uměním – dodnes vzpomínám, kolik mně dala tamní galerie se španělskými skvosty ze sbírek Lobkoviců, tehdy ve správě Středočeské galerie. A jak v té době nelehké a „přirudlé“ bylo možno se jaksi tady nadýchnout. Vzpomínám na řadu setkání s Dr. Pavlem Štěpánkem – dnes univerzitním profesorem v Olomouci, který expozici připravoval. Ano, vše spravedlivě vráceno, a tak to má být! Ale ochranka před vstupem do nádvoří zámku a prohlídka s průvodcem – to vše by přece jen pokřivilo kontury vzpomínek dodnes silných; a tak jsme šli dál do Veltrus. Ten podivuhodný most a zdymadlo u Miřejovic – jak často jsem sem chodil, zde vznikaly i moje první fotografické snímky – poté, bývalý klášteřík Dcer Božské lásky – dříve armáda, křížek na sanktusce zmizel, všude vládla barva khaki – i ten portikus tupě zmršili naši mocní … dnes smutné, jen ozvěny modliteb sestřiček jaksi v doslechu. Přejdeme silnici a za chvíli jsme v parku zámku ve Vetrusích. To byl kdysi můj svět – chodil jsem tam i v zimě, ale po těch záplavách jsem neměl jaksi odvahu… ale toto prostředí má pořád sílu, prastaré stromy, nádherné průhledy, a na obzoru Říp … když jsem o tom uvažoval - ne, není to baroko, není to ani až tak romantické, ale je tady jakýsi dotek racionalismu do koloběhu lidského života vizuálně očištěného. Mám doma krabici průvodců po památkách – ano, ty starší vznikaly v době ideově zvrácené … ale kupodivu často, na rozdíl od těch novodobých povrchních příšerek, se z nich něco dovíte a navíc mají srdce … A mezi ty, podle mého soudu nejlepší, patří právě průvodce Veltrus od Miroslava Brožovského, bývalého památkáře středočeského – stará památková škola. Jsem mu dodnes za něj vděčný … otevřel mně dveře do veltruské krásy. Jinak vše dost smutné zde – záplavy patrné pořád a zámek nepřístupný. Procházím parkem a uvědomuji si potenciál památkový, ale i nebezpečí nepřiměřené komerce, která sem může vtrhnout a kouzlo – to veltruské genius loci – totálně zničit.



Vycházíme z parku a najednou stojím před kaplí (1835), která připomíná tragické úmrtí Ferdinanda Kinského († 1812) – podporovatel Beethovena. Je to památková ostuda, nebo šípková Růženka? V každém případě dílo vídeňského Heinricha Kocha , které také obdivujeme v Budeničkách. Kráčíme zpět po druhém břehu do Kralup, kolem malby Johna Lenona a jedné z kačen, která kolem nás plula se svými osmi jarními potomky … Večer, až přijdu domů, vyhledám ty staré katalogy se španělskými obrazy a budu usínat s pohledem na nelahozeveský zámek … z protějšího břehu je nejkrásnější, když je navíc rámován mistrovským kroužením racků …