O putování Českým středohořím a provoněné knize z Náchoda. Vážení, letos se Středohoří povedlo, vždyť z toho pobytu litoměřického žiji stále. Neměl jsem však sílu to jaksi uvést do bloggu, který jsem chtěl již pro samou sebestřednost zrušit, ale protože se mně to nepovedlo, dal jsem si ještě jedno pokračování. Po roce přibyla Přibylovi další kila, ale i tak jsem Milešovku a jiné kopce zvládl … Středohoří, to je černý kámen sopečného původu, tvrdý bublinkovatý, to jsou kamenopády a ty úžasné výhledy a na každém kopci hrad … Středohoří, to je spiritualita „temnosvitná“ jezuitská, letos s příchutí kapucínské zbožnosti, na tu jejich vysokou tajemnou zeď v Litoměřicích vzpomínám stále … Středohoří, to je podloubí s vlašťovkami v Litoměřicích, to krásně provoněné knihkupectví Jonáš … Středohoří, to je ranní probuzení, každý den jsem sledoval z pokoje východ slunce nad Sedlem a pak v bývalé seminární kapli nad brevířem … Středohoří, to je cestování vlakem a setkávání s lidmi, ať to bylo do Dobkoviček, nebo Lovosic, budu na ně vzpomínat … to není cesta autem, s těmi lidmi ve vlaku sdílíte kus jejich osudu … Středohoří, to je vzpomínka na večery, kdy jsem z křesla sledoval z okna prozářenou korunu lípy, jak v ní poskakovaly malé sýkorky … Středohoří, to je také bolest, jako kdyby ty špičky sopečných kuželů byly stále od krve, opuštěné německé hroby na hřbitově v Litoměřicích, zmařené životy, zničené památky v krajině … je to hrob kardinála Trochty a Mons. Helikara … Středohoří, to je také litoměřický kostel sv. Jakuba s vynikající akustikou, zase známé tváře, třeba paní kostelnice, vždy upravená a přeci i ona zestárla … Středohoří, to je kavyl, mateřídouška, rozrazil a tařice … letošní Středohoří, to byl také sv. Antonín a zvony polední v Budyni na památku Mons. Antonína Bradny … Středohoří, to je ticho na cestách, ticho, které dokáže vstupovat do člověka a vybídnout jej, aby zajel na hlubinu … Deo gratias …



Přijel jsem domů, chaos v práci, babylonská zmatení na denním pořádku … osvobodilo mě putování do Hájku františkánského … a pak radost, na internetu jsem našel, že v Náchodě mají knihu Františkánské poselství světu, kterou napsal Agostino Gemelli ofm, vyšla v roce 1948 … napsal jsem tam a přišla, jak jinak než provoněná kouřem dýmky … pan Jiří Hora, majitel antikvariátu zde působí již desítky let … a já k němu často chodil do Náchoda za knihami, které se jakoby vznášely v oblacích kouře dýmky … jsem mu za jeho ochotu vděčný … Prostě seriózní písmácký kraj …

Po deseti letech jsme se opět vypravili do Veltrus – za inspirací, vzpomínkami a byl to i jakýsi předkrm před putováním po Českém středohoří. Když jsme vyšli z Kralup po červené podél břehu Vltavy všude okolo jaro, ale v duši dotek podzimu – najednou jsem si uvědomoval, kolik se toho změnilo – vše jakoby spláchla voda povodní. Já jsem si tu cestu do Nelahozevsi oblíbil, dokonce na tamním zámku jsme měli svatbu – nechtěli jsme na Kladně. A chodil jsem tam zejména za výtvarným uměním – dodnes vzpomínám, kolik mně dala tamní galerie se španělskými skvosty ze sbírek Lobkoviců, tehdy ve správě Středočeské galerie. A jak v té době nelehké a „přirudlé“ bylo možno se jaksi tady nadýchnout. Vzpomínám na řadu setkání s Dr. Pavlem Štěpánkem – dnes univerzitním profesorem v Olomouci, který expozici připravoval. Ano, vše spravedlivě vráceno, a tak to má být! Ale ochranka před vstupem do nádvoří zámku a prohlídka s průvodcem – to vše by přece jen pokřivilo kontury vzpomínek dodnes silných; a tak jsme šli dál do Veltrus. Ten podivuhodný most a zdymadlo u Miřejovic – jak často jsem sem chodil, zde vznikaly i moje první fotografické snímky – poté, bývalý klášteřík Dcer Božské lásky – dříve armáda, křížek na sanktusce zmizel, všude vládla barva khaki – i ten portikus tupě zmršili naši mocní … dnes smutné, jen ozvěny modliteb sestřiček jaksi v doslechu. Přejdeme silnici a za chvíli jsme v parku zámku ve Vetrusích. To byl kdysi můj svět – chodil jsem tam i v zimě, ale po těch záplavách jsem neměl jaksi odvahu… ale toto prostředí má pořád sílu, prastaré stromy, nádherné průhledy, a na obzoru Říp … když jsem o tom uvažoval - ne, není to baroko, není to ani až tak romantické, ale je tady jakýsi dotek racionalismu do koloběhu lidského života vizuálně očištěného. Mám doma krabici průvodců po památkách – ano, ty starší vznikaly v době ideově zvrácené … ale kupodivu často, na rozdíl od těch novodobých povrchních příšerek, se z nich něco dovíte a navíc mají srdce … A mezi ty, podle mého soudu nejlepší, patří právě průvodce Veltrus od Miroslava Brožovského, bývalého památkáře středočeského – stará památková škola. Jsem mu dodnes za něj vděčný … otevřel mně dveře do veltruské krásy. Jinak vše dost smutné zde – záplavy patrné pořád a zámek nepřístupný. Procházím parkem a uvědomuji si potenciál památkový, ale i nebezpečí nepřiměřené komerce, která sem může vtrhnout a kouzlo – to veltruské genius loci – totálně zničit.



Vycházíme z parku a najednou stojím před kaplí (1835), která připomíná tragické úmrtí Ferdinanda Kinského († 1812) – podporovatel Beethovena. Je to památková ostuda, nebo šípková Růženka? V každém případě dílo vídeňského Heinricha Kocha , které také obdivujeme v Budeničkách. Kráčíme zpět po druhém břehu do Kralup, kolem malby Johna Lenona a jedné z kačen, která kolem nás plula se svými osmi jarními potomky … Večer, až přijdu domů, vyhledám ty staré katalogy se španělskými obrazy a budu usínat s pohledem na nelahozeveský zámek … z protějšího břehu je nejkrásnější, když je navíc rámován mistrovským kroužením racků …