Dobře rozkřesáno …na jih Čech letos asi nepojedu. Tak dlouho jsme odkládali a uvažovali o cestě do jižních Čech … až je najednou tuze pozdě, nic není dojednáno, takže až tak napřesrok. Co mě však mrzí, že se neuskuteční tradiční setkání na faře v Kamenice nad Lipou s Hroznatou Janouškem (snímek z loňského roku)… občas si napíšeme, zavoláme … a v sobotu ve schránce obálka z Kamenice a jeho kniha vzpomínek – Jiskry z popela I. (edice Myrta) … je to taková kolekce střípků z dětství – v době, kdy žil ve svém rodišti Kardašově Řečici … vybavují se mně některé příběhy, o kterých jsme v Kamenici mluvili … kdy v souvislosti s Alexandrem Solženicynem a jeho novelou Jeden den Ivana Denisoviče vzpomínal na ruského zajatce Andreje, kterého jako dítě poznal a teprve později si uvědomil, co jej asi mohlo očekávat ve své vlasti … upoutaly i medailonky – o řeholní sestře Emě, Msgre. Josefu Šmejkalovi, mariánském Drahově a zejména vyznání ke krajině … rybníkům, lesům … ke knize přiložil také časopis farnosti Farní listy, oproti minulému číslu zde ke Kamenici nad Lipou, Těmic, Lidmaně přibyl také Mnich … no, pěkná porce pro sedmdesátníka … A já vzpomínám na to loňské setkání, kdy jsme se probírali grafikami Arnošta Hrabala, vyprávěli o Sigismundu Bouškovi a Katolické moderně … a pak v restauraci při třeboňském Regentu si vyprávěli o rázovitém charakteru zdejších lidí … a i tom, že bychom měli něco připravit  ke dvacátému výročí úmrtí pražského biskupa a básníka Jana Lebedy († 1991)… jen, jestli mně to dovolí bolavé oči, posteskl si Hroznata … a když nás vyprovázel na autobus vyprávěl o liturgické reformě, o díle Pia Parsche … ještě na podzim přišel pohled z Rakous, z Heiligenkreuz … Hroznata tam putoval po jeho stopách … otče Hroznato, děkuji za to rozkřesání, pomohlo mně to v tomto čase … a těším se na další díl vzpomínek … 

Moje letní knihovna … změny u nás doma, u Přibylů knih přibylo, zvláště po dědovi Mírovi - Miroslav Strnad (*1925, † 2008), učitele literatury na kladenském gymnasiu … a tak dobrá žena Dana upravila garáž, kde auta již roky není, vše vybíleno, přibyla knihovna a také stará válenda … bývalá garáž – nyní moje „letní knihovna“, která má nevelká okna, kterými se dívám na nový záhon s čarověníky … jsou tedy letní rána, kdy rodina spí, já vyjdu na dvůr, zavoní rozdělovský les, za chvilku slyším to srýý, srýý, letní pokřik rorýsů … v "knihovně" zavoněl letně kopr a já listuji knihami. Ta knihovna má skutečně zajímavou strukturu … od dětských knih, astronomii, přes teologii k české próze a poezii, po které zde sahám nejraději.

A jsou tu i překvapení, která odkrývají tvář našeho dědy Míry (na obrázku se saxofonem, byl také jazzmanem)… nejen jeho drobné poznámky v knihách, datum, kdy tu nebo onu na sklonku života přečetl, ale i některé samizdaty Seifertových a Skácelových básní (tohoto básníka snad nejvíce miloval) a pak – poetické novoročenky básníka Oldřicha Kryštofka (*1922, † 1985) … dnes zapomenutého autora, šéfa obrozeného Pionýra v době Pražského jara, nato umlčeného … a to jej spojovalo právě s dědou Mírou – společná studia po roce 1945 na filosofické fakultě … mládí … studium … nadšení a naděje z utopie … zklamání … snaha vše napravit s vírou v lepší příští … umlčení mocnými … deziluze … nemoc a smrt …

A tak beru do rukou ty Kryštofkovy novoročenky (ta dole je z roku 1981)… často psané na stroji … ta poselství i dnes pravdivá … A jsou svým způsobem svědectvím o heroickém životě obou, jak vzácným v této době … jak mnoho zapomínáme, nebo nechceme vzpomínat, abychom si jaksi nezadali … A tak si po ránech, když nemusím do Slaného, nahlas rád čtu v poezii Seifertově, Hrubínově, Holanově, Čarkově, Skácelově a beru do rukou novoročenky Kryštofkovy … Ve spodním regálu knihovny čas od času vezmu Teologii Agapé od Josefa Zvěřiny, a ejhle … vše se nějak tajemně spojuje … a já si troufale myslím, že mají jaksi „vyhráno“ … tedy viděno sub specie aeternitatis …