Moje letní knihovna … změny u nás doma, u Přibylů knih přibylo, zvláště po dědovi Mírovi - Miroslav Strnad (*1925, † 2008), učitele literatury na kladenském gymnasiu … a tak dobrá žena Dana upravila garáž, kde auta již roky není, vše vybíleno, přibyla knihovna a také stará válenda … bývalá garáž – nyní moje „letní knihovna“, která má nevelká okna, kterými se dívám na nový záhon s čarověníky … jsou tedy letní rána, kdy rodina spí, já vyjdu na dvůr, zavoní rozdělovský les, za chvilku slyším to srýý, srýý, letní pokřik rorýsů … v "knihovně" zavoněl letně kopr a já listuji knihami. Ta knihovna má skutečně zajímavou strukturu … od dětských knih, astronomii, přes teologii k české próze a poezii, po které zde sahám nejraději.
A jsou tu i překvapení, která odkrývají tvář našeho dědy Míry (na obrázku se saxofonem, byl také jazzmanem)… nejen jeho drobné poznámky v knihách, datum, kdy tu nebo onu na sklonku života přečetl, ale i některé samizdaty Seifertových a Skácelových básní (tohoto básníka snad nejvíce miloval) a pak – poetické novoročenky básníka Oldřicha Kryštofka (*1922, † 1985) … dnes zapomenutého autora, šéfa obrozeného Pionýra v době Pražského jara, nato umlčeného … a to jej spojovalo právě s dědou
Mírou – společná studia po roce 1945 na filosofické fakultě … mládí … studium … nadšení a naděje z utopie … zklamání … snaha vše napravit s vírou v lepší příští … umlčení mocnými … deziluze … nemoc a smrt …
A tak beru do rukou ty Kryštofkovy novoročenky (ta dole je z roku 1981)… často psané na stroji … ta poselství i dnes pravdivá … A jsou svým způsobem svědectvím o heroickém životě obou, jak vzácným v této době … jak mnoho zapomínáme, nebo nechceme vzpomínat, abychom si jaksi nezadali … A tak si po ránech, když nemusím do Slaného, nahlas rád čtu v poezii Seifertově, Hrubínově, Holanově, Čarkově, Skácelově a beru do rukou novoročenky Kryštofkovy … Ve spodním regálu knihovny čas od času vezmu Teologii Agapé od Josefa Zvěřiny, a ejhle … vše se nějak tajemně spojuje … a já si troufale myslím, že mají jaksi „vyhráno“ … tedy viděno sub specie aeternitatis …

1 komentář:
Vladimíre, jak je to podobné v "našem" Středohoří: z garáže, kde už roky nestojí motorka se sajdkárou, můj dobrý muž Josef vynosil vše nepotřebné, vybílil, udělal prkennou podlahu, sestavil knihovnu - tam jsem si nanosila knihy poesie, taky o výtvarném umění... dveře přímo na zahradu, ráno tam na hromadě kamení sedávají rehkové. Když se vzbudím, Josef seká dole v zahradě trávu, jdu vařit čaj a sedáme venku pod ořechem a díváme se na vrcholek Gegule-Holého vrchu... Mávám Ti do Rozdělova a Daně taky! Jarmila
Okomentovat