Svatováclavské putování … okolo svátku svatého Václava putuji na místa přece jen více ztišená, místa klidu a usebrání pro vnitřní setkání a naplnění. A tak sobotní ráno 27. září za šera, ozářen srpkem měsíce jsem vyrazil na Dřevíč. Již cesta vlakem … je to dar pohybovat se mezi prostými lidmi. Přesedám na motorák v Rakovníku – směr Louny a vystupuji ve stanici Solopysky. Venku, tak jako o slunečních podzimních dnech, rosa … a tak asi moje poslední letošní putování naboso v sandálech, nato strmější výstup a jsem na chmelnici u Horního Ročova. A pak rychle dolů ke konventnímu kostelu Panny Marie v Dolním Ročově. Není snad v kraji místa pozoruhodnějšího, kde se spojuje stránka výtvarná a duchovní – jen obdiv a v duchu pokleknutí před umem barokních mistrů, tentokrát před dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera. To vše by však bylo málo, kdyby tu nebyla tradice zbožných generací, které oživily toto místo a daly mu duchovní rozměr pod patronací Panny Marie. Vzpomínám na vyprávění prof. Františka Mareše, který se dějinám kláštera soustavně věnoval.
Obcházím ročovský klášter a stoupám vzhůru, za lesem další chmelnice a při cestě půvabná socha sv. Markéty (na soklu datum 1816, ale podle mého soudu téměř o sto let starší), procházím Smilovice a na obzoru zalesněný hřeben – hlavní cíl svatováclavského putování – slovanské hradiště Dřevíč, kde stojí kostelík sv. Václava. Rozlehlý areál, který vymezují valy připomínající slávu tohoto místa. Krátké ztišení a vše, co k setkání se sv. Václavem patří, a pak cesta po červené mezi probarvenými stromy. Najednou slyším hlas dětí, vykračují si to vzhůru na hradiště, hra na piráty v doprovodu rodičů a prarodičů. Většina z nich má pirátské šátky na hlavách. Kouzelné setkání, upozorňují mne, že přistáli na lodi pod jednou usedlostí nad Kozojedy. A skutečně, cestou jsem mohl obdivovat pirátskou loď, která čeká jen na příhodný vítr, aby z krajiny odplula …Další zastávkou byly Vinařice s nedobytným kostelem, ale s krásnou lidovou sochou sv. Jana Nepomuckého. Podobnou mají i následné Divice, které upoutají dominantní věží tvrze – 
na dveřích areálu tvrze napsáno – soukromý majetek, tak jsem putoval dál do obce Brodec. Tady jsem uvažoval o cestě k nějakému nádraží. Po dohodě s jedním moudrým „domorodcem“ jsem se vypravil zpět do Ročova asi sedm kilometrů vzdáleného – kdysi poutní cesta z Loun. Odpolední slunce probarvilo fasádu kostela a hra světla a stínů mi odkryla „Dientzenhoferovu krásu“. Když jsem se díval na ročovský kostel, vzpomněl jsem si na V. B. Třebízského, který sem z Třebíze často putoval, a na jeho lapidární charakteristiku místa… „Nemohlo se těm mnichům zdejším lepšího údělu dostat, než je úžlabina Ročovská. Nikam odtud nevidí, jedině na okolní stráně a do nebe. Mnich také více nepotřebuje.“
Pak výstup do Horního Ročova, kde po téměř třiceti kilometrech chůze krátká ochutnávka zeleného zlata ze Žateckého pivovaru. Odtud jsem sešel na nádraží do Solopysk a z motoráčku obdivoval krásu podzimní krajiny … a v mysli dotyky bolestné historie i tohoto kraje, kde se stýkal a potýkal živel německý a český, kolektivizace a likvidace kláštera … Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím … tak budeme v neděli zpívat ve všech kostelích v Čechách na závěr bohoslužeb … prosba stále aktuální.
.JPG)
.JPG)
Pobýval jsem často před naší Paní … takto galantně jmenuje Pannu Marii ve svých Duchovních cvičeních sv. Ignác z Loyoly. A tady si člověk uvědomuje tu setrvačnost obrazu v mysli, zafixování konkrétní krásy, která je navíc spojena v té úžasné vertikále duchovní a posílena prosbami tisíců poutníků svatohorských. Takže si nesu a uchovávám v mysli pohled na hlavní stříbrný oltář … a pak zásah moderního umění … liturgická úprava prostoru podle návrhu Otmara Olivy. I přes to, že prostor kněžiště přece jen narušují nové chórové varhany, tak oltářní stůl, svícny, čtecí pult a zejména kříž s ukřižovaným Kristem, jehož tělo vlaje v poryvech zla, představují pozoruhodné prvky moderního církevního umění. Osobně mě zaujalo „klubko hadů“ … semeniště zla ve spodní části kříže ….JPG)