Po deseti letech jsme se opět vypravili do Veltrus – za inspirací, vzpomínkami a byl to i jakýsi předkrm před putováním po Českém středohoří. Když jsme vyšli z Kralup po červené podél břehu Vltavy všude okolo jaro, ale v duši dotek podzimu – najednou jsem si uvědomoval, kolik se toho změnilo – vše jakoby spláchla voda povodní. Já jsem si tu cestu do Nelahozevsi oblíbil, dokonce na tamním zámku jsme měli svatbu – nechtěli jsme na Kladně. A chodil jsem tam zejména za výtvarným uměním – dodnes vzpomínám, kolik mně dala tamní galerie se španělskými skvosty ze sbírek Lobkoviců, tehdy ve správě Středočeské galerie. A jak v té době nelehké a „přirudlé“ bylo možno se jaksi tady nadýchnout. Vzpomínám na řadu setkání s Dr. Pavlem Štěpánkem – dnes univerzitním profesorem v Olomouci, který expozici připravoval. Ano, vše spravedlivě vráceno, a tak to má být! Ale ochranka před vstupem do nádvoří zámku a prohlídka s průvodcem – to vše by přece jen pokřivilo kontury vzpomínek dodnes silných; a tak jsme šli dál do Veltrus. Ten podivuhodný most a zdymadlo u Miřejovic – jak často jsem sem chodil, zde vznikaly i moje první fotografické snímky – poté, bývalý klášteřík Dcer Božské lásky – dříve armáda, křížek na sanktusce zmizel, všude vládla barva khaki – i ten portikus tupě zmršili naši mocní … dnes smutné, jen ozvěny modliteb sestřiček jaksi v doslechu. Přejdeme silnici a za chvíli jsme v parku zámku ve Vetrusích. To byl kdysi můj svět – chodil jsem tam i v zimě, ale po těch záplavách jsem neměl jaksi odvahu… ale toto prostředí má pořád sílu, prastaré stromy, nádherné průhledy, a na obzoru Říp … když jsem o tom uvažoval - ne, není to baroko, není to ani až tak romantické, ale je tady jakýsi dotek racionalismu do koloběhu lidského života vizuálně očištěného. Mám doma krabici průvodců po památkách – ano, ty starší vznikaly v době ideově zvrácené … ale kupodivu často, na rozdíl od těch novodobých povrchních příšerek, se z nich něco dovíte a navíc mají srdce … A mezi ty, podle mého soudu nejlepší, patří právě průvodce Veltrus od Miroslava Brožovského, bývalého památkáře středočeského – stará památková škola. Jsem mu dodnes za něj vděčný … otevřel mně dveře do veltruské krásy. Jinak vše dost smutné zde – záplavy patrné pořád a zámek nepřístupný. Procházím parkem a uvědomuji si potenciál památkový, ale i nebezpečí nepřiměřené komerce, která sem může vtrhnout a kouzlo – to veltruské genius loci – totálně zničit.



Vycházíme z parku a najednou stojím před kaplí (1835), která připomíná tragické úmrtí Ferdinanda Kinského († 1812) – podporovatel Beethovena. Je to památková ostuda, nebo šípková Růženka? V každém případě dílo vídeňského Heinricha Kocha , které také obdivujeme v Budeničkách. Kráčíme zpět po druhém břehu do Kralup, kolem malby Johna Lenona a jedné z kačen, která kolem nás plula se svými osmi jarními potomky … Večer, až přijdu domů, vyhledám ty staré katalogy se španělskými obrazy a budu usínat s pohledem na nelahozeveský zámek … z protějšího břehu je nejkrásnější, když je navíc rámován mistrovským kroužením racků …