O těšení na kamenopád na Plešivci a Vlastimilu Kybalovi … je jaro a před člověkem, jak tomu říkal jeden můj známý, mrkavé dálky. A tak se těším, že letos vyrazíme popáté do Litoměřic. A to pěkně na jaře, Deo dante v květnu, vše jaksi čerstvé, voňavé. Už jsem si zvykl i na podzim, ostatně, co mně zbývá – když je i člověk podzimní. Ale jaro, přátelé, to je zázrak, to je dynamika a naděje. A kam ve Středohoří – sedíme večer doma nad mapou – takové ty hrozinky poutní balbínovsko-máchovského ražení. Je tedy čas se pokusit najít narušenou rovnováhu, alespoň na pár dní. A kdybych měl říci, jaké místo mě nejvíce láká – tak je to Plešivec u Sebuzína, ten jeho kamenopád (na obrázku). Byl jsem tam jednou ve velmi teplém květnu a z toho kamene sopečného sálalo teplo – tmavý kámen prohřátý až pálil v rukou. A na úpatí kamenopádu osvěží ventaroly, prostě z nitra sopečného kuželu kopce vycházel příjemný o poznání chladnější vzduch. A pak kolem ticho, silnice a dálnice daleko – člověk je tu sám uprostřed Stvoření … v mysli ještě ozvěny ranních žalmů z brevíře …



A do toho všeho historik a diplomat Vlastimil Kybal, na stole řada jeho knih a historické fotografie. Dáváme dohromady takovou výstavku, jsem spíš minihybatelem než kybalovským odborníkem. Na jedné straně cesta do Doksan k Anežce České, to Poohří - jeho rodný kraj (narodil se v Černochově – rodný dům na fotografii) a najednou "filmový střih" … budovatelské dílo Vlastimila Kybala po roce 1918 - diplomat v Itálii (na snímku s T.G. Masarykem, Kybal po jeho levici na ambasádě v Římě), Španělsku, Brazílii, Argentině a v Mexiku; do vlasti se nevrátil – nejdřív mu v tom zabránil Hitler a pak Gottwald. Díval jsem se na amatérský film z jeho pobytu v Mexiku, již ta cesta po moři – jen z toho pohledu jsem měl mořskou nemoc, to bych nevydržel – pak cesty letadlem a vlakem. A pak jsem měl v ruce originály fotografií, dotýkání se života dynamického a naplněného, svou Anežku napsal Kybal tři roky před svou smrtí – zemřel v emigraci a od roku 1997 odpočívá v Praze na Vyšehradě … A tak se těším na Středohoří, na ty kamenopády, na litoměřické náměstí s vlašťovkami, večerní posezení před katedrálou sv. Štěpána a na rána v kapli, kde jsem úplně sám, jen kytička hledíků na oltáři … je tam pěkný obraz Krista, jak žehná sv. Petru, aby pásl své beránky, a za mnou – ozvěna modliteb stovek bohoslovců, kteří sem přicházeli … Deo gratias