Uhněte z cesty … tak nějak bylo nutné chápat výmluvné pohledy cyklistů, kteří cyklostezka – necyklostezka, tedy značená turistická cesta pro pěší, si vynucovali průjezd jihočeskými hvozdy. Vymíráme … řekla paní v našem věku, kterou jsme potkali u Chlumu u Třeboně … po dvou dnech jste první s batohem, které jsem potkala, ale vydržme! Abychom ty jihočeské rybníky a vše, co k nim patří, jaksi vzali za své, je třeba putovat pěšky – oni toho na kolech za ten den stihnou nepochybně mnoho, ale zůstanou, podle mého soudu, jaksi na povrchu – a povrchnost je hrubý nešvar dnešní doby.

Ale pro pěšího poutníka je kraj okolo Třeboně stále otevřenou knihou s mnoha provoněnými stránkami, má na cestě řadu zastavení inspirativních. I když, přiznejme si to, i tady patina památek – to, co dělá Chlum Chlumem a Třeboň Třeboní, postupně nemilosrdně mizí pod nánosem nevkusu. Kolik příšerných nátěrů fasád a tím i pokažených náměstí, třeba tak "betonová" Lomnice nad Lužnicí; nebo bezprostřední okolí zámku v Chlumu u Třeboně – tam zas trčí odpudivá architektura, která svědčí o totální ztrátě soudnosti.

Ale přesto je třeba nosit v srdci to podstatné. Otevřít se duchu místa – jak by napsal spisovatel Ladislav Stehlík – krásná rána na hrázi rybníka, odkud sledujeme, jak se nad rozlehlou hladinou válí mlhy, které prohánějí paprsky slunce … nebo ticho o polednách, které poznamenalo jen zvuk nárazu vzduchu o křídla volavky a plácnutí statného kapra o vodní hladinu … a pak vůně rybniční vody – předobraz výlovů podzimních, které tak mistrovsky zachytil na svých plátnech Jan Kojan z Kojákovic u Třeboně … A do toho všeho jihočeská gotika … líbezná "krásnoslohá" Madona Třeboňská téměř ve středu kostela – obklopená farníky při nedělní mši a nástěnné malby v bývalém klášteře minoritů v Jindřichově Hradci. Tady se podařilo mnohé; zda však ty desítky návštěvníků dokážou v té kráse duchovní a výtvarné číst, nevím …

A další setkání s lidmi a věcmi – Lomnice nad Lužnicí si to u nás tak trochu „vyžehlila“ skvělým antikvariátem, který má svou sesterskou pobočku v Třeboni. Člověk se nemůže odtrhnout od těch krásných starých tisků … a zase jsme museli vzdát poklonu mistru kuchařskému, který nám připravil skvělého kapra načerno v restauraci Na rožmberské baště, nejedl jsem ještě takového … a další Jihočeši … třeba starší pán, který nám ve Veselí nad Lužnicí připomínal, že tu renesanční předsíň u kostela, kterou jsme si fotili, má ve své knize Jaroslav Herout, on sám bydlí ve Veselí pětačtyřicet let, ukázal nám pak cestu k Horusickému rybníku … nebo hradlář ve Fráhelži, který stahoval závory klikou a vyprávěl nám o tom, jak technika může selhat … zednický přidavač z Mirochova, který celou cestu z Jindřichova Hradce "bavil" celý autobus … a znovu myslím na faráře z Kamenice nad Lipou - P. Hroznatu Františka Janouška O. Praem., který zasvěceně vyprávěl o Katolické moderně a Sigismundu Bouškovi …

A tak na mysl přicházejí slova Františka Hrubína, který v básních opěvoval rybník Hejtman, u kterého jsme nocovali … Přejdeme-li bez zamyšlení, netečně kolem člověka, přehlédneme-li zdánlivě všední věc, neprožijeme-li s hloubkou upřímností okamžik, který nám zdánlivě nic nedává, buďme si jisti, že jsme ze života něco ztratili. A stane-li se nezájem, netečnost a necitelnost zvykem, ztrácíme celý život … A tak přátelé, poutníci, neuhýbejme z cesty! …