Slzy svatého Vavřince … máme před sebou svátek sv. Vavřince (9.8.) a na stůl do mé kanceláře ve Slaném „přilétl“ leták – Oslavy svatého Vavřince na Kladně 2008. Jak opulentní, ano,  skutečná veselice, program nabitý a naditý… A mučedník svatý Vavřinec … alespoň ten text na zadní straně, okopírovaný z nějaké encyklopedie, mluví o jeho životě. Člověk by však neměl být škarohlídem, neboť radost a zábava patří k životu, a bývalé ocelové srdce regionu nabízí ostatně to, co si lidé přejí …

Moje mysl však zalétá do kaple svatého Vavřince v bývalé rezidenci břevnovských benediktinů často. Důvodů je několik. Když jsem kdysi pracoval v muzeu, byl to sklad koberců, kam veřejnost nesměla. Vše bylo tehdy žárlivě střeženo, aby se nikdo nenakazil, aby náhodou nezačal chodit do kostela … takové nebezpečí již však dnes národu s plnými břichy, tedy … kdy už máme, co jsme chtěli … asi nehrozí … Jedno vím však jistě … kaple svatého Vavřince na Kladně je nejpozoruhodnější barokní interiér v širokém okolí. Není velký, ale stavebník břevnovský opat Benno Löbl s Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem vytvořili skutečně barokní gesamtkunstwerk, kde se prolíná práce architekta, malíře a sochaře a navíc má prostor pozoruhodný teologický obsah. Vše pak prozařuje iluzivní světlo Nejsvětější Trojice – namalované na vrcholu klenby, která "dává" všemu smysl. Je to prostor povýtce sváteční, je zde slyšet ozvěna zpěvu řeholníků, kteří se zde modlili breviář … a benediktini zde také uctívali Pannu Marii – jejich Mater Domus je zasazena do nástavce oltáře …

 A do toho všeho, v době, kdy jsme ještě byli jaksi nezaslouženě omámeni svobodou, přišel do kaple – snad to bylo v roce 1992 – sloužit poutní mši svatou břevnovský opat Anastáz Opasek osb (†24.8. 1999). Pro mne osobně velice důležitý okamžik … matně si pamatuji na jeho homilii, ale v paměti mně utkvěl takový detail – když pan opat s pontifikáliemi sestupoval dolů po širokých dřevěných schodech, zahlédl jsem na červené stuze jeho opatské infule miniaturní výšivku sv. Jana Nepomuckého … A pak jsme se setkali na kladenské faře. Nějakým nedopatřením mě posadili vedle něho. On mně tehdy nevyprávěl o svém věznění, ale o benediktinech, výtvarném umění a o poezii …a já ty jeho verše si i dnes čtu někdy nahlas …  Všichni to známe, jsou prostě okamžiky v životě, kdy se nějaký prostor spojí s člověkem a vznikne setkání, které pak poznamená celý další život … 

A slzy sv. Vavřince – to jsou také perseidy, meteorický roj, který Země v ten čas protíná a na nebi tyto úlomky meziplanetární hmoty zazáří jako známé padající hvězdy. Říká se, že když vidíme padat hvězdu, máme si něco přát … je to taková krásná lidová "tvořivost". Ale když se tak dívám kolem sebe a nakonec i do svého nitra a uvědomuji si, jak jsme všichni zahleněni smetím tohoto světa, není snad ani těžké to přání formulovat a vyslovit … I já bych si měl každé ráno připomínat výzvu z prologu Řehole sv. Benedikta – Naslouchej, synu, mistrovu učení … a o kousek dále…  Už nám nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku …