Na svatou Kateřinu ke svatému Isidoru … dopoledne sníh, setkání ve Zlonicích s novým farářem, povzbudivé. A tak jsem si řekl, vyrazím ke svatému Isidoru, krátkou pouť, i kvůli němu, bude to tady mít těžké… Kolikrát jsem k němu putoval, ale ta zimní chůze mezi krákorajícími havrany na stromech, na poli dravci samotáři a najednou ze křoví vzlétne hejno koroptví, to je přece jen něco jedinečného. Dnes Středohoří v mlžném oparu, tak jsem alespoň přes zasněžené hroudy polí obdivoval na obzoru věž mariánského kostela v Pálči, údajném rodišti Štěpána z Pálče. A staré kaštany, ta jejich scvrklá a vráštitá kůra, jako grafické listy Arnošta Hrabala … kolik lidí prošlo alejí ze Zlonic do Budenic. Podvědomě tak nějak cítím, že před Antonínem Dvořákem to byl i Ludwig van Beethoven, měl přece na zámku své známé, psali si, jeho mecenáš Ferdinand Kinský je pochován v budenické hrobce, a tak se možná při lázeňském pobytu v Čechách zastavil i v budenickém zámku … odvážná hypotéza! A mně najednou zní v mysli části jeho symfonií… dívám se okolo, mezi chmelnice, do polí – a dnes je navíc sv. Kateřiny, dcera má svátek a neděle bude první adventní …

Mezi kostelem sv. Isidora a Jarpicemi stojí v polích mezi stromy kříž, krásnější takové trojice na Slánsku není. Chtěl jsem se k němu vydat, ale pod bílou sněhovou pokrývkou bláto, nešlo to. Na obzoru bílý bod u Jarpic – kaple sv. Jana Nepomuckého, volám mobilem panu Zemkovi, na které památce dnes pracuje - v Drchkově, na slánských hradbách? … Říkal, že je v Jarpicích a dokončuje krůvek kaple sv. Jana Nepomuckého … měli jsme to k sobě kilometr vzdušnou čarou přes zasněžené pole … A mě napadá, jak jsme spřízněni životními osudy, aniž si to uvědomujeme …Stojím u kostela sv. Isidora, obdivuji raně barokní profilaci kamenných prvků, krásný zlacený kříž na štítu a zejména dvě sochy - sv. Pavla a Ondřeje - ta druhá připomíná zakladatele - Ondřeje Hartmana z Klarštejna; kolem mne ozvěny historie, kterou jsem kdysi studoval. Zapomněl jsem sice detaily, ale přece jen jsem pronikl hlouběji do toho vrstvení generací v tomto koutu Slánska … osud krajiny jako celku není moc radostný, prý mají přibýt další stožáry antén a snad i vrtule - sbohem podřipská krajino … a příběhy lidí, ty také jsou ve většině smutné … člověk se o tom leccos dočetl ve farních pamětnicích a dozvěděl z vyprávění. Ale ono se píše spíše o těch smutných a tragických událostech …A na tomto místě si uvědomuji, jaká je v tom pohledu na zuboženou sochu sv. Isidora síla, jak to nutí člověka povstat a nevzdat to … zklamali bychom tak tvůrce naší barokní krajiny, kteří leží s nadějí na vzkříšení u našeho „Izidorka“ … vracím se do Zlonic a vzpomínám na P. Zdeňka Vodičku a pak také na učitele Miroslava Horu, který, když jsem přišel kdysi do Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích, odložil cigaretu, sedl za klavír a hrál jeho skladby… psal se rok 1983, utíká to!