Morava barevná a voňavá …když tak po sobě čtu to moje blábolení blogové, ve kterém pokračuji i na přání některých mých přátel, je to přece jen takové posmutnělé. A před několika dny jsme měli sv. Martina, na stole svatomartinské víno, důvod k veselí, navíc syn Martin, a já jsem si zase uvědomil, že jsme tady v Čechách takoví zapšklí, chybí tomu našemu životu často jiskra, barevnost, vůně vína a rozmarýny tak jako na jižní Moravě. A tak moje mysl zaletěla do rodných Valtic a pak do Mikulova v tomto čase, kdy tam budou sklízet martináče – omrzlé hrozny, aby je proměnili na to úžasné vyhledávané slámové či ledové víno …

A tak tu na vyprahlém Kladensku a Slánsku vzpomínám na ten kout Moravy často, zejména na Poštornou, kde jsem trávil každé prázdniny. Dnes zůstaly jen vzpomínky a hroby drahých na tamním hřbitově. Vzpomínky se však ozývají a já si dnes uvědomuji, kolik jsem těm lidem dlužen … Tento návrat do dětství, opětné prožívání minulosti a dětství, umocňuje četba veršů Jana Skácela, který také krátce v Poštorné pobýval, a pak obrázky na skle mého „strýca“ Ladislava Hřebačky (*1929, † 1992) – malíře, folkloristy a muzikanta, který mě naučil mít rád Moravské Slovácko a vůbec poznávat kulturu a výtvarné umění, vděčím mu tak za mnohé.

Vzpomněl jsem si na něho opět před několika dny, když jsem procházel ve slánském muzeu výstavu podmaleb na skle … On začal v roce 1946 studovat na umělecko-průmyslové škole ve Zlíně, kde také založil slovácký hudební kroužek. Poté se stal členem Státního souboru písní a tanců, kde působil po celý aktivní život, a to nejen jako hudebník – hrál na dudy a gajdy, které také vyráběl, ale navrhoval třeba i kostýmy, zabýval se scénografií. Byl dobrým fotografem a jako malíř si zamiloval zmíněnou podmalbu na skle, kterou ovládal dokonale. A tak mám před sebou jeho šohaje z Podluží s guláči na hlavě, jak cifrují, vidím pestré masopustní průvody, zažívám svatební veselí a třeba obdivuji tanec Podšable. I když v 70 letech se v jeho díle objevují i abstraktní náměty, je mně ta moravská folklorní nota prosycená zvuky houslí a cimbálu stále nejbližší. Bydlel v Praze, ale často se na Slovácko vracel … A právě naše pražská setkání nasměrovala podstatně i moje životní osudy …

A tak je tady ta známá zkušenost životního babího léta a podzimu, kdy se nám připozdívá a čas se najednou jaksi slévá. To, co se zdálo před několika lety tak strašně dávno, jako by to bylo včera … skoro slyšíte hlas svých blízkých, cítíte vůni prostředí a v mysli zaslechnete i zvuky, které tu dobu charakterizují - třeba zavírání velkých dřevěných vrat … tedy vše je pryč a zároveň není … najednou máte dojem, jako kdyby čas nebyl, jako by v tom úžasném divadle světa herci přišli na jeviště, zahráli svou roli a vy se s nimi setkáte po představení, při sklence dobrého moravského vína, a to je přece nadějné … A tak připijme si na to společné setkání po představení … musíme jim toho přece tolik povědět … a já zase cítím, že to zase bylo tuze vážné, tak alespoň veselý obrázek na konec