Páteční "jako" a setkání v Jarpicích po polednách … znáte to, jsou dny duchovně zablácené … v pátek (3.10.) jsem zpovzdálí registroval další svatbu v kapli bývalé piaristické koleje. Ano, je třeba být jaksi in a nakonec říkat, měl jsem svatbu v kostele před oltářem. Ale svátostný sňatek, kdepak, to jen tak jako … Výzdoba sice téměř jako v Itálii, ale pouze s tím rozdílem, že Bůh u toho není. Osobně jsou mně daleko sympatičtější ti, kteří chtějí svatbu vědomě jinde, na úřadě, nebo třeba u potoka - ne jako před oltářem … a pak divadlo … kolega hraje hlavní roli v komedii Simona Williamse Polib tetičku. Role zahraná určitě dobře, je to školní představení! Ale nevím … mládež kupodivu pozorná, proč také ne, vždyť jí předkládáme to, co chce vidět …a navíc v jejím stylu …

A po tom všem po polednách změna – očistná cesta do Jarpic. Nad obcí stojí totiž kaple sv. Jana Nepomuckého, je zničená a oltář se sochou sv. Jana – původně z Doksan – před časem ukradli. Nyní však úsilí několika lidí dobré vůle zachránit ji. Majitelka paní Váňová – osmdesát šest let. Je to "rodová kaple", rodina ji již jednou zachránila. Mluví o tom budenická farní kronika. Psal se rok 1934, kdy do ní farář poznamenal … Nad Jarpicemi, v rozkošném březovém háji, stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého. Jest majetkem pana starosty Jaroslava Váni. Dřívější majitel ji chtěl rozbít, koupí pozemku, na němž stojí, přešla do hodných rukou. Letos ji dal pan starosta důkladně opravit, hlavně sochu sv. Jana, na svůj náklad. Měli jsme velkolepou slavnost v neděli 9. září, kdy byla kaple znovu vysvěcena. Průvod s hudbou vedený světitelem vikářem Františkem Rudolfem († 1949) ze Zlonic za asistence tří kněží byl velmi pěkný. Za účasti lidu 500-600 osob, podle střízlivého odhadu. Krásné kázání měl P. Ladislav Šinkmajer († 1967), kaplan z Budyně nad Ohří …

Představte si 500 – 600 lidí okolo této malé kaple dnes. Paní Váňová, která na nás čekala před vraty statku, si to však musí pamatovat, bylo jí tehdy dvanáct let. Dnes stařenka s hůlkou, ale ještě v hospodářství čilá. Bolí mě záda, řekla nám, od sbírání brambor a usmívá se – to jsou ty hodné ruce!

A tak tato památka získává přede mnou najednou jiný rozměr. Památkáři z Prahy přemýšlí o profilu římsy, o nové barevnosti … je to samozřejmě v pořádku, ale tato stavba je přece víc než barokní architektura. Je němým a i výmluvným svědkem těžkého osudu tohoto kraje … Dívám se okolo na šípkové keře a najednou vyletí hejno ptáků … pan Zemko, který bude kapli letos opravovat, říká, že je z šípků dobrý džem. Ano, na Zlonicko přichází podzim. A já si říkám, jaký to rozdíl – dopolední "jako" a tady síla osudu člověka a krajiny. V neděli budeme v chrámech číst to krásné Podobenství o zlých vinařích (Mt, 21.33–43) a já budu vzpomínat na Jarpice, na paní Váňovou a na tu zuboženou kapli, kterou před téměř osmdesáti lety Váňova rodina zachránila. Podaří se nám to znovu? Uvidíme.