O novém sněhu, naštvaném faráři a třech králích. Každý den prožitý je vzácný, i ten dnešní – tříkrálový. Po půlnoci mě probudily mrznoucí kapky bubnující na okno, a tak jsem od tří hodin nespal. Seděl jsem v křesle, četl a chvílemi se díval z okna, jak se mrznoucí déšť mění ve sněhovou nadílku. Ráno musím vstát, řekl jsem si, uklidit sníh. A zkusím ještě zaběhnout ke kostelu, kdyby bylo potřeba s úklidem sněhu – ušlechtilé předsevzetí. Znovu jsem však usnul, a to tak tvrdě, že jsem se probudil až před mší. Rychle jsem odházel sníh před domem, alespoň z toho nejhoršího, a mazal na mši. Tam již starší přátelé pracovali s hrablem. Věděl jsem, co nastane. Pan farář - otec Jaroslav - vešel prudce do sakristie, když před tím ještě zametal sníh, vydusil všechny a nikoho nešetřil - jen snad Petra, který točil kaditelnicí. A tak dnešní slavnostní mše vůbec nebyla ospalá, měla svou dynamiku, Jaroslav mluvil s vervou a důrazně o pavědě astrologii a o vědě astronomii, vše pak nakonec okořenil při ohláškách, když všechny chlapy v kostele, schopné služby, vyplísnil. A měl recht … já bych to udělal zrovna tak!

Když jsme vycházeli ven z kostela, sněžilo. V té době prý náš drahý diakon - pětašedesátiletý a na průduškách prochladlý a kašlající - Jarmil Klanc odhazoval sníh, tak si to vzal k srdci (!). A to mě docela zamrzelo, škoda, že jsem mu nebyl nablízku.



Ale já měl již jiné povinnosti než sněhové. Ten den jsme měli sraz my „tří králové“ - Dr. Stanislav Krajník, emeritní achivář (letos 85 let!) - nahoře na obrázku, moje maličkost, letos 54 (uff, toto utíká) a černý vzadu, nyní sice bez černých fousů, ale s krásnou černou kšticí, Lukáš Krinke, z nás nejmladší. Sněhem jsme putovali jako „králové“ tří generací. A protože nejstarší král je již ve věku a zrak mu neslouží, nebylo až tak snadné dojít do cíle - k prostřenému stolu mezi další milé přátele.

Na plotně jsme zapálili františka, na stole se ukrajovalo z bábovky a my jsme při otevřené láhvi Zweigeltrebe ze Znojma uctili slavnost tříkrálovou a vzpomínali jaksi generačně. Probrali jsme perspektivy, nebo spíše neperspektivy, historické vědy a muzejnictví na Slánsku a Kladensku a naléhavěji si uvědomili - alespoň dva starší králové, jak jsme zestárli. Vzpomínalo se třeba na první budečskou pouť (1990). Na pana biskupa Jana Lebedu, který měl tehdy sedes zapůjčený z loutkového divadla. Bylo to mohutné křeslo z nějaké divadelní hry, které mělo na opěradle okénko pro vystupování maňásků. Nikdo si toho tehdy nevšiml, byť se všem zdálo křeslo tak obrovské (špatně se mu na něm sedělo!). A na Dr. Petra Příhodu, který tehdy zastupoval Petra Pitharta. A jak jsme pak seděli v domečku a společně s panem biskupem a Dr. Příhodou se připíjeli moravskou slivovičkou na lepší příští. Jak se vše mění, i ta Budeč.

Čas utěšeně běžel, rozdělovský zvon Václav ohlašoval poledne - Anděl Páně. A "tři králové" se vypravili zpět do svých domovů. A naše prosba - Pane, dej, ať se v tomto roce setkáváme při síle ducha takto opět, třeba nad sklenkou dobrého vína ze Žernosek - neskromné přání, vím. Vždyť celá ta dnešní parta sváteční má tu krajinu okolo Radobýlu a Litoměřic moc ráda. A za vše je Ti tuze vděčna.