Lednové mariánské zastavení v Řevničově. Na dnešní mariánský svátek jsem se vypravil do Řevničova, tak trochu vytoužené setkání s prostředím dlouholetého rozdělovského faráře a později pražského biskupa Jana Lebedy († 1991) u jeho řevničovské Madony. Přiznám se, že jsem otevíral kostel tak trochu s obavami, tento obraz si po výtvarné stránce mnoho příznivců nenašel. Ocitl jsem se v lodi kostela, kde se jakoby zastavil čas, jako kdyby Jan Lebeda zavřel v roce 1958 dveře a od té doby sem nikdo nevstoupil. Uprostřed lodi při stěně na malířských štaflích stál obraz, ze kterého vyzařovalo něco úžasného – jakoby se ta Matka Boží se sepnutýma rukama stále modlila za tento kraj, netušil jsem, že mě její přítomnost až tak zasáhne. Zejména ta její tvář - smutná, utrápená, ale stále mladistvá … Neposkvrněná Panno, Královno andělů a lidí, Tvé mateřské ochraně odevzdáváme zemi sv. Václava, která je srdcem Evropy … tak začíná modlitba k Panně Marii v Řevničově … Rozkleň své mocné prosící ruce jako duhu nad námi a projev se jako ta, která řev ničí. Takto se tady biskup Jan Lebeda modlil denně s věřícími a ozvěny těchto modliteb tady stále slyšíte.


Votivní obraz českého národa, jak jej Lebeda nazval, namaloval Sotér Vonášek († 15. 10. 1953), který v jeho blízkosti náhle zemřel, když jej právě v tomto kostele Jan Lebeda připravil na odchod na věčnost … obraz byl přivezen z malířova ateliéru do Řevničova na Bílou sobotu 1954, právě, když byla v kostele slavnost Vzkříšení… do chrámu byl tiše vnesen vpodvečer sv. Vojtěcha o svátku sv. Sotera, patrona malířova – 22. 4. 1954, kdy byla sloužena večerní mše svatá za účasti náhodných účastníků a poprvé před ním modlena byla „řevničovská modlitba“ … a v létě toho roku se pisatel těchto řádek také narodil …
Zavírám dveře kostela a vzpomínám na Lebedova slova … Příchod tohoto jedinečného Obrazu do zapadlé vesnice v rozcestí několika okresů, která od roku 1928 nemá skutečného faráře a kam nikdo dobrovolně nechtíval, byl čímsi tajemným. Pro Lebedu mariánský obraz byl, jak uvedl v kronice, jakousi odměnou za oběti seminární, že mohl obraz posvětit a se svou maminkou být jeho každodenním ctitelem.