Ty dlouhé zimní večery, a tak jsem dnes listoval dopisy a narazil na svazeček pozdravů z Budeniček od tamního faráře Zdeňka Vodičky - (na horní fotografii se zemským rabínem Sidonem ve Vraném), které beru do ruky často, pročítám je ve chvílích, kdy se tolik nedaří – prostě psaní, která posilují … (jeden z dopisů na obrázku). Často rád putuji v myšlenkách na faru do Budeniček a Vraného, do celého toho okolí (Páleč, Páleček, Jarpice, Lukov, atd.), kde P. Vodička působil. A zvláště ke sv. Isidorovi, mému nejmilejšímu kostelu na Slánsku, dnes opuštěnému a soustavně drancovanému … ale setkáních se Zdeňkem Vodičkou bylo mnoho a je v duchu z čeho „vybírat“. A tak přede mnou defilují jako na celuloidovém filmu sekvence našich setkání. Třeba to první na faře ve Vraném, bylo to tuším v roce 1983 … natíral okapy, slezl ze žebříku a představil se. Já jsem měl tehdy zájem o barokní architekturu, a tak jsem poprvé prošel velkolepý vranský kostel. Později jsem byl také u toho, když se opravovaly sochy v kostele. Vzpomínám na setkání s tamními řeholnicemi, na skvělé opulentní obědy … vše je pryč. Z oleandrů, které mě vždy vítaly při příjezdu, jsem tehdy získal tehdy oplégr a od té doby je máme u nás v Rozdělově.
Při těchto vzpomínkách si nemohu s úzkostí nepřipomenout ten jakýsi ďábelský triumf, dočasné vítězství knížete zla, právě v tomto kraji – kdy jakékoliv naše úsilí bylo soustavně pošlapáváno a ničeno. I ta kdouloň, která mě na jaře vždy rozkvetlá na faře vítala, byla zničena okamžitě po Vodičkově smrti. A i jeho odchod na věčnost, to bylo dlouhodobé utrpení a strádání – podlehl těžkému zranění po autonehodě (4. 10. 2002) - 23. 1. 2003. A tak si 2. února opět připomenu ty smutné chvíle, když jsem jej viděl v rakvi, když jsem viděl tu jeho poničenou lidskou schránku již bez duše.




Zdeněk Vodička byl kněz moderní, tak trochu se vždy usmíval nad některými mými interpretacemi světců a biblických textů. On žil z Písma svatého - když vyučoval náboženství, měl po ruce celý komentář, který vydalo tehdy nakladatelství Kalich. Jeho dopisy byly vždy prosyceny biblickou moudrostí, jeho oblíbeným prorokem byl Habakuk, měl rád to čtení, které recitujeme na druhý pátek v breviáři o ranních chválách (Hab. 3,2-19). A měli jsme také společnou lásku - jihočeskou Třeboň, první Vodičkovu „štaci“, tato krajina okolo města rybníků nás jaksi mimoslánsky spojovala. A já vzpomínám, jak se tam pár let před smrtí rozjel a v dopisech mně popisoval to setkání po letech … jakési obejmutí novokněze a země zamyšlené …
Z jedné obálky vypadla i fotografie - ta nahoře, není zcela povedená, ale je památná – stojíme spolu před budenickou farou. A já uvažuji o "marnosti" našeho úsilí a také si uvědomuji, jak velkým darem je v životě potkat lidi, kteří i po odchodu posilují. Ono viděno těma pozemskýma očima z Vodičkova díla na tom Zlonicku moc nezbylo. Naštěstí však jsou tady i jiné oči, které nejen vidí, ale i spravedlivě odměňují …

Lednové mariánské zastavení v Řevničově. Na dnešní mariánský svátek jsem se vypravil do Řevničova, tak trochu vytoužené setkání s prostředím dlouholetého rozdělovského faráře a později pražského biskupa Jana Lebedy († 1991) u jeho řevničovské Madony. Přiznám se, že jsem otevíral kostel tak trochu s obavami, tento obraz si po výtvarné stránce mnoho příznivců nenašel. Ocitl jsem se v lodi kostela, kde se jakoby zastavil čas, jako kdyby Jan Lebeda zavřel v roce 1958 dveře a od té doby sem nikdo nevstoupil. Uprostřed lodi při stěně na malířských štaflích stál obraz, ze kterého vyzařovalo něco úžasného – jakoby se ta Matka Boží se sepnutýma rukama stále modlila za tento kraj, netušil jsem, že mě její přítomnost až tak zasáhne. Zejména ta její tvář - smutná, utrápená, ale stále mladistvá … Neposkvrněná Panno, Královno andělů a lidí, Tvé mateřské ochraně odevzdáváme zemi sv. Václava, která je srdcem Evropy … tak začíná modlitba k Panně Marii v Řevničově … Rozkleň své mocné prosící ruce jako duhu nad námi a projev se jako ta, která řev ničí. Takto se tady biskup Jan Lebeda modlil denně s věřícími a ozvěny těchto modliteb tady stále slyšíte.


Votivní obraz českého národa, jak jej Lebeda nazval, namaloval Sotér Vonášek († 15. 10. 1953), který v jeho blízkosti náhle zemřel, když jej právě v tomto kostele Jan Lebeda připravil na odchod na věčnost … obraz byl přivezen z malířova ateliéru do Řevničova na Bílou sobotu 1954, právě, když byla v kostele slavnost Vzkříšení… do chrámu byl tiše vnesen vpodvečer sv. Vojtěcha o svátku sv. Sotera, patrona malířova – 22. 4. 1954, kdy byla sloužena večerní mše svatá za účasti náhodných účastníků a poprvé před ním modlena byla „řevničovská modlitba“ … a v létě toho roku se pisatel těchto řádek také narodil …
Zavírám dveře kostela a vzpomínám na Lebedova slova … Příchod tohoto jedinečného Obrazu do zapadlé vesnice v rozcestí několika okresů, která od roku 1928 nemá skutečného faráře a kam nikdo dobrovolně nechtíval, byl čímsi tajemným. Pro Lebedu mariánský obraz byl, jak uvedl v kronice, jakousi odměnou za oběti seminární, že mohl obraz posvětit a se svou maminkou být jeho každodenním ctitelem.

Hroznatovské zamávání na Slánsku. Znáte to, jsou okamžiky, kdy objev, setkání překvapí. Něco nového, pozoruhodného a jaksi v druhém plánu shledáte něco, co ten objev přesahuje v jiné rovině. Tak tomu bylo s jednou neznámou památkou, se kterou jsem se loni v závěru roku setkal – barokní kalich z kostela Všech svatých z Malíkovic. On nám to ten Josef II. s těmi reformami pěkně zamotal, o řadu obrazů a soch jsme přišli, ale také řada památek našla domov jinde; těch případů je i v tomto regionu dost. A tak jsem vzal do ruky opatrně ten kalich, prožil si své, kolikrát byl neodborně opravovaný, smaltové destičky druhotně zcela neodborně přiletovány. Zajímavá však byla ikonografie na kupě kalichu – díval jsem se na tepelského Hroznatu v době, kdy nebyl ani blahoslavený. Podle výtvarného pojednání a cechovní značky vznikl kalich kolem roku 1700 v Chebu, tedy blízko tepelského kláštera. A ten druhý světec s mečem – tady mně poradil P. Jan Nep. Jiřiště z Bělé pod Bezdězem – to je sv. Petr z Verony († 1252), dominikán; ostatně kolikrát jsem se s ním setkal v galeriích v Itálii.



A tak podle všeho vznikl kalich pro dominikánský klášter v Chebu, který Josef II. zrušil. V té době byla ustanovena lokálie v Malíkovicích a kalich našel uplatnění zde. Jediná hroznatovská památka na Slánsku, doklad úcty k jeho životu a mučednické smrti ještě před jeho oficiálním blahoslavením v kraji okolo Teplé. Třetí medailonek zůstal prázdný – patrně nějaký dominikánský světec, smaltová destička se ztratila. Ve spodní části jsou vyobrazení barevná – Bičování Krista, Poslední Večeře a Snímání z kříže. Pročítal jsem farní pamětnici z Malíkovic, ale o kalichu jsem nenalezl ani zmínky. Takže pozoruhodná památka s tajemným příběhem, která dnes již skončila v truhle v duchovně vyprahlém kraji.



A ta druhá rovina příběhu - mám přítele kněze, premonstráta P. Františka Hroznatu Janouška O.Praem, nyní působí v Kamenici nad Lipou (na obrázku spolu u památné kamenické lípy). Zajímá se o historii, literaturu, sám je literárně činný a rediguje tepelský sborník Na Hroznatově míse – a zejména ctitel bl. Hroznaty. To, že na Slánsku trochu pro něho „objevím“ hroznatovskou památku, skutečně nečekal. Rád si pročítám životopis bl. Hroznaty, nyní mně je svým způsobem ještě bližší - jakési pojítko mezi domovem a Kamenicí nad Lipou. On mě totiž Hroznata Janoušek seznámil s Henri Pourratem a jeho Kašparem z Hor, dokonce mně z jeho působiště z Provence poslal krásný pozdrav.

O novém sněhu, naštvaném faráři a třech králích. Každý den prožitý je vzácný, i ten dnešní – tříkrálový. Po půlnoci mě probudily mrznoucí kapky bubnující na okno, a tak jsem od tří hodin nespal. Seděl jsem v křesle, četl a chvílemi se díval z okna, jak se mrznoucí déšť mění ve sněhovou nadílku. Ráno musím vstát, řekl jsem si, uklidit sníh. A zkusím ještě zaběhnout ke kostelu, kdyby bylo potřeba s úklidem sněhu – ušlechtilé předsevzetí. Znovu jsem však usnul, a to tak tvrdě, že jsem se probudil až před mší. Rychle jsem odházel sníh před domem, alespoň z toho nejhoršího, a mazal na mši. Tam již starší přátelé pracovali s hrablem. Věděl jsem, co nastane. Pan farář - otec Jaroslav - vešel prudce do sakristie, když před tím ještě zametal sníh, vydusil všechny a nikoho nešetřil - jen snad Petra, který točil kaditelnicí. A tak dnešní slavnostní mše vůbec nebyla ospalá, měla svou dynamiku, Jaroslav mluvil s vervou a důrazně o pavědě astrologii a o vědě astronomii, vše pak nakonec okořenil při ohláškách, když všechny chlapy v kostele, schopné služby, vyplísnil. A měl recht … já bych to udělal zrovna tak!

Když jsme vycházeli ven z kostela, sněžilo. V té době prý náš drahý diakon - pětašedesátiletý a na průduškách prochladlý a kašlající - Jarmil Klanc odhazoval sníh, tak si to vzal k srdci (!). A to mě docela zamrzelo, škoda, že jsem mu nebyl nablízku.



Ale já měl již jiné povinnosti než sněhové. Ten den jsme měli sraz my „tří králové“ - Dr. Stanislav Krajník, emeritní achivář (letos 85 let!) - nahoře na obrázku, moje maličkost, letos 54 (uff, toto utíká) a černý vzadu, nyní sice bez černých fousů, ale s krásnou černou kšticí, Lukáš Krinke, z nás nejmladší. Sněhem jsme putovali jako „králové“ tří generací. A protože nejstarší král je již ve věku a zrak mu neslouží, nebylo až tak snadné dojít do cíle - k prostřenému stolu mezi další milé přátele.

Na plotně jsme zapálili františka, na stole se ukrajovalo z bábovky a my jsme při otevřené láhvi Zweigeltrebe ze Znojma uctili slavnost tříkrálovou a vzpomínali jaksi generačně. Probrali jsme perspektivy, nebo spíše neperspektivy, historické vědy a muzejnictví na Slánsku a Kladensku a naléhavěji si uvědomili - alespoň dva starší králové, jak jsme zestárli. Vzpomínalo se třeba na první budečskou pouť (1990). Na pana biskupa Jana Lebedu, který měl tehdy sedes zapůjčený z loutkového divadla. Bylo to mohutné křeslo z nějaké divadelní hry, které mělo na opěradle okénko pro vystupování maňásků. Nikdo si toho tehdy nevšiml, byť se všem zdálo křeslo tak obrovské (špatně se mu na něm sedělo!). A na Dr. Petra Příhodu, který tehdy zastupoval Petra Pitharta. A jak jsme pak seděli v domečku a společně s panem biskupem a Dr. Příhodou se připíjeli moravskou slivovičkou na lepší příští. Jak se vše mění, i ta Budeč.

Čas utěšeně běžel, rozdělovský zvon Václav ohlašoval poledne - Anděl Páně. A "tři králové" se vypravili zpět do svých domovů. A naše prosba - Pane, dej, ať se v tomto roce setkáváme při síle ducha takto opět, třeba nad sklenkou dobrého vína ze Žernosek - neskromné přání, vím. Vždyť celá ta dnešní parta sváteční má tu krajinu okolo Radobýlu a Litoměřic moc ráda. A za vše je Ti tuze vděčna.

Vzpomínka na prof. J.V. Polce. Když jsem se z televize dozvěděl, že je zrušen Dakar… a že je to smutné - takto komentoval ukončení závodu Aleš Loprais, vzpomněl jsem na setkávání s prof. Jaroslavem V. Polcem, jehož výročí úmrtí si každý rok připomínám - zemřel 15. ledna 2004 a je pohřben na hřbitově u sv. Markéty v Praze. On mě totiž naučil několika věcem, milovat a poznávat křesťanský Řím, ctít klasiky patristiky a číst si v jejich dílech. A pak především dívat se na dění ve světě očima, které vidí jaksi za horizont událostí … kdy zrušení závodu je přece jen sub specie aeternitatis jaksi na okraji! …

Dodnes vzpomínám na jeho příchod do posluchárny, jak otevřel okno, prohodil něco o tom, že v Římě je přece jenom vzduch v tuto dobu lepší. Pak zasedl za katedru a začal přednášet o sv. Jeronýmovi a sv. Augustinovi, o jejich postojích v době, kdy v roce 410 padl Řím a s ním zdánlivě celý křesťanský svět. Sv. Jeroným v Betlémě plakal a odložil brk na tři dny. V roce 413 píše v Listě Pacatule… Jaká to bezbožnost! Svět leží v troskách, my však pácháme hříchy … žijeme v době, kdy se nemusíme dožít rána, ale stavíme vily, jako bychom na tomto světě měli být věčně … A jak se k celé věci postavil sv. Augustin? Ten tuto veskrze tragickou událost uchopil jako téma k rozpravě, k základnímu dílu křesťanské literatury – De civitate Dei, které napsal v letech 413 – 426. Je to povzbudivé a hluboké čtení s útěšnou větou, kterou je třeba si stále opkaovat – Svět stárne, svět se hroutí, svět mizí. Ale ty, křesťane, se nemusíš bát ničeho. Tvá mladost se jako orel obnoví.

A tak se obě knihy objevily na mém vánočním stole, dva krásné dárky, Jeroným – výbor z dopisů (OIKOYMENH, Praha 2006) a reprint překladu De civitate Dei – Aurelius Augustinus - O boží obci (I/II.) od Dr. Julie Novákové († 1991). Tento překlad, který byl pořízen v době nesmírně těžké – v roce 1943, vydalo nakladatelství Karolinum (2007). Asi se objeví námitky, že to byla tak trochu promarněná šance, že měl být pořízen moderní překlad s poznámkovým aparátem, ale podle nakladatele je třeba toto vydání chápat nejen jako památku na pohnuté osudy překladu Dr. Julie Novákové (část vyšla v roce 1950!), ale i jako výzvu k novému překladatelskému počinu.

A pro mne je toto dílo útěšným čtením právě v této době, kdy část světa … leží v troskách a my pácháme hříchy… a zároveň vzpomínkou na velkého církevního historika J. V. Polce, děkana Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který mě naučil milovat křesťanský Řím a literární odkaz církevních otců. Dodnes vzpomínám na jeho vyznání k věčnému městu při Národní pouti do Říma v roce 2000, kdy přímo v bazilice sv. Petra v Římě před Berniniho ciboriovým oltářem oslovil české a moravské poutníky. R.I.P.

Vánoční a předvánoční ohlédnutí … za Kamilkou v Břevnově.
O dlouhých zimních večerech v myšlenkách putuji po kraji, po Slánsku, které přece jen znám důvěrněji … často „jsem“ v Budeničkách, zámku, kde působily školské sestry sv. Františka – první ze sester sem přišly 30. 12. 1935. A já měl to štěstí, že jsem mohl poznat jednu z nich – Kamilku – bývalou představenou zdejší komunity S. M. Dr. Kamilu Göblovou OSF. Známe se již téměř dvacet pět let, kolik návštěv v klášteříčku v Budeničkách, setkání na kůru ve Vraném, kde hrávala na varhany, nebo na poutích u nám milého sv. Isidora (na fotografiích s manželkou Danou a prof. Leopoldem ve Vraném). Při pohledu na budenický zámek a ve vzpomínkách na doby minulé vidím před sebou ty nebohé děti, o které se sestřičky staraly. A říkám si, jak člověk zapomíná. A tak zbyly jen hroby řeholnic na hřbitově u sv. Isidora a zápisy na stránkách kroniky, které dodnes vypovídají o jejich požehnaném působení.



Vše je pryč, zámek osiřel, klášteřík dnes bez řeholnic a tak si tu a tam s Kamilkou zavoláme, napíšeme pár řádek a pak návštěvy v jejím mateřinci v Břevnově, ne sice časté, ale o to více sváteční.
A tak tomu bylo i krátce před letošními vánočními svátky 15. prosince 2007. Nejdříve jsme se zastavili na hřbitově – hroby břevnovských benediktinů, Anastáz Opasek, Ivan Ringel, pak Dr. Alfréd Fuchs, mučedník, Karel Kryl, Jan Patočka a hrob školských sester – zde také pochován významný biblista ThDr. Jan Merell († 1986).



A pak do Radimovy ulice, zazvonění u dveří a setkání s Kamilkou v hovorně. Vzpomínali jsme na naše společná setkání minulá, na P. Zdeňka Vodičku, Mons. Antonína Bradnu, na přátele ve Vraném a Budeničkách a prof. Antonína Leopolda, na pejsky Bibinu a Míšu, které sestřičky zachránily, na kočičky a na mrtvého Kulíška. Inu františkánský svět …

A tak o Vánocích sedím u vánočního stromku, zapálené svíce hoří a dohasínají. A já v těch svících symbolicky poznávám přátele, kterým jsem za mnohé vděčný, některé však již dohasly … muzejník Karel Němec, budenický farář P. Zdeněk Vodička, etnograf a malíř Ladislav Hřebačka, jak ozdobili i strom mého Života a mnohým mě také obdarovali. A já jsem jim právě o svátcích naděje za vše více vděčný než o všedních dnech v roce … i o tom byly Vánoce 2007.