Památka a člověk, často podobné příběhy – je tu zrození a život, během kterého jsme svědky tolika osudných setkání. Existence starobylých objektů, pokud se nic mimořádného nepřihodí, je většinou dlouhá. Kolik generací již prošlo kolem slánského kostela!
Pohledy na památku mohou být rozdílné. Architekt se zabývá krovem, historik umění se věnuje interpretaci barokního obrazu a archivář hledá ve farní pamětnici dobu jejího vzniku.
Památka však znamená ve svém úhrnu podstatně více, vše ostatní jsou jen více či méně zdařilé komentáře.
Tuto skutečnost si uvědomujeme, když se díváme na slánský chrám, jehož štíhlá loď jakoby rozrážela hladinu věčnosti. Kdybychom se dokázali vnitřně ztišit, zaslechli bychom ozvěnu času, třeba vzdálený hlas černých mnichů zpívajících gregoriánský chorál. V mysli zazní i údery kladiv kameníků a záseky širočin tesařů, kteří mistrovsky stavěli vznosnou pozdněgotickou klenbu chóru a vztyčili dodnes obdivovaný středověký krov. Je tu však i nářek a poslední modlitby husitských kněží, kteří v roce 1425 umírali v plamenech ve zvonici. Zaznamenáme proslov kazatelů, čtení z Bible kralické a latinské veršování slánských renesančních humanistů. V dálce slyšíme smutné cinkání umíráčku při morové ráně v roce 1680 nebo zase velkolepý zvuk zvonu Gothard při příjezdu kardinála a pražského arcibiskupa Arnošta Harracha do Slaného u příležitosti vysvěcení františkánského kostela v roce 1662. Ozvou se tiché zvídavé kroky – to si abbé Josef Dobrovský v doprovodu vlasteneckého děkana Matěje Šimáka prohlíží staré klenutí.
I novější doby přinesly do Slaného napětí a smutek. V době protektorátu chlapi s vápnem kreslí na průčelí fary velké písmeno V – naštěstí nenaplněný symbol nacistické zvůle. A o pár let později, v roce 1950, zde zatýkají děkana Augustina Komance, jenž se na faru již nevrátil, zemřel ve věznici na Mírově.



Kolik osobních příběhů je spjato s tímto chrámem. Křty, uzavřená manželství, slzy při pohřbech nejdražších. Kdysi kolem něho stával hřbitov a kostnice, všichni – živí i mrtví – vytvářeli společenství, pojítko časnosti a věčnosti. I to pominulo, jakmile Slánští zřídili nový hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice. Tolik se toho změnilo.
V době přípravy této publikace, kdy jsme mohli vstoupit po delší době do zahrady a prohlédnout si kněžiště, jsme znovuobjevili i další svědectví. Podstatná i zjevně bezvýznamná, někdy pobuřující i úsměvná. Jsou tu na kvádrech desítky značek kameníků cechovních korporací, které později doplnily záhadné nápisy vztahující se snad k průběhu stavby a dál krátké texty s tradičními symboly víry. Čteme i různé letopočty, monogramy a další sdělení, psaná na zeď, kam až lidská ruka dosáhla. To jsou jakási poselství nám budoucím od těch, kteří nás předešli na věčnost.
Svatý Gothard je duchovní a historická vertikála města, kolem níž se pohybujeme a která nás svým způsobem pohledově ovládá. Na jeho kamenech a omítce se zrcadlí i jeho pohnuté dějiny. Tato skromná publikace je proto upomínkou na všechny ty a poděkováním těm, kteří jej postavili, starali se o něj a s pokorou a láskou sem přicházeli. (Z úvodu publikace Sv. Gothard ve Slaném v proměnách věků, která byla uvedena 20. 12. 2007)