Nevelké putování o svátku Jana Evangelisty (27. 12.) mělo za cíl Rakovník. Pouť jsme zahájili v Rozdělově na nádraží a z vlaku vystoupili v Lužné (pamatuji na jeden obraz od kladenského Karla Součka, v čekárně v Lužné, před několika lety jsem ještě tu čekárnu, kde mohly maminky přebalit děti, viděl), zde zajímavá architektura železniční, a to včetně bývalého velkého hostince, muselo tady být kdysi rušno.
Odtud jsme šli krajinou vánoční, nevánoční, ke kostelu sv. Barbory v Lužné, který postavil architekt F. I. Prée. S jeho stavbami pozdního baroka se setkáváme i na jiných místech na Rakovnicku. Je to architektura nenáročná, ale působivá a stavebně solidní - loď kostela, ke které přisedá věž a sakristie, kvalitní krov a umělecké řemeslo. Vypovídá o tom i kování na dveřích kostela v Lužné.
Odtud jsme putovali ke hradu Hlavačov. Nejprve jsme se zastavili na hřbitově u Lužné – tam pochován farář z Lužné Pavel Grus († 1911), poté cestou k lesu (kde jsme narazili na modrou značku) a za chvilku jsme již stáli uprostřed tajemného a rozsáhlého areálu hradu, který zanikl snad ve 13. století. Cesta nově modře značená nás zavedla k silnici a my „kufrovali“ do Rakovníka – cestou ještě viděli smírčí kříž (tzv. Kamennou Pannu).
Rakovník o Vánocích má své kouzlo, je v něm trochu historismu Zikmunda Wintra († 1912), a kdo zná tak trochu jeho literaturu povýtce historickou, není ani tak překvapen jakousi stavovskou hrdostí města, jehož pozitivní historie se jakoby zastavila na přelomu 16. a 17. století. Barokní umění jakoby zde nemělo místo, byť náměstí korunuje krásné sousoší s Pannou Marií Svatohorskou.
Takto jsme vnímali Rakovník i po návštěvě tamního krásného kostela sv. Bartoloměje, kde v tichu za dveřmi rozjímali sv. Josef a Panna Maria nad narozeným Spasitelem - pěkné to sochy rakovnického betléma.



A přestože je v Rakovníku tolik „newinterovské“ betonové dlažby, je radost se toulat tamními uličkami, obdivovat starobylé městské brány a nakonec při dobrém trunku – pivu Bakalář – zamyslet se nad naší historií s předsevzetím vzít do rukou večer opět Wintrova Nezbedného bakaláře. Rakovnicko jaksi po letech opět poznáváme, je to krajina posmutnělá, ale má svoji neopakovatelnou atmosféru …