Nevkus vstupuje do našeho domova, bylo tomu tak vždy, nyní však v nebývalém rozsahu a rozměru. Rád jsem chodil na Zvoneček, rozdělovská zastávka vlaková. Vzpomínky na dětství, lístky se prodávaly v čekárně, kde byla roztopená kamna, naproti v domku u závor paní, která stahovala šraňky. Byla to poezie a byl to domov. A pak zejména ten čarovný pohled na Rozdělov, zvláště v zimě krásný. Člověk vyšel z vlaku a viděl shluk domků, kterým dominoval kostel. Historická zástavba, která nám připomínala jakousi kontinuitu života s minulými generacemi, ze které i v zimě vyvěralo lidské teplo.
Vše je však pryč. Hradlářka, která stahovala šraňky, prodavačka lístků na vlak a nakonec i kouzelné prostředí cesty se stromy, po kterých lezly veverky a zpívali ptáci. Stromy pokáceny a dole cesta nová, s kamínky, které v létě lezou do bot.
A co je nejvíc surové, zaniklo i historické panorama. Místo malebného pohledu, kdy oči sledovaly střechy nízkých rozdělovských domů, jejichž obrysy stoupaly ke zmíněnému kostelu, se díváte na příšernou obludu, která „přehlušila“ vše. A kdyby to byla alespoň obluda - architektura, ale toto je vrchol nevkusu. Nevím, jestli územní plán má tak široké mantinely, ale v každém případě je to za hranicemi zdravého rozumu …
Co zbývá? Chodit na vlak a z vlaku za tmy a na procházky pak vycházet radši někam jinam. A výstraha pro jiná města a obce, kam až může dojít arogance moci mocných, kteří ze svých nevkusných pokojů vyzdobených kýči se rozhodli surově vstoupit do krajiny a tak i do našeho domova. Kdo jim v tom zabrání?
1 komentář:
6.1.08
„Není malých úkolů“ pravil kamarád, když se před časem potýkal s návrhem veřejných záchodků v historickém prostředí a měl pravdu. Tady u obrázku mě pokouší zkraje dotaz „Domečku, domečku, kdo v tobě přebývati asi bude (že by nějací důchodci třebas, když na novodobé zbohatlíky mi to nepřipadá)?“ Inu, doba nám pokročila, „pokrok“ nezadržíš! Dřív, před pár desítkami let, by sem vyfrkli panelákovou škatuli (nebo i víc takových), když u tehdejší moci mocných si člověk s nějakým citem pro krajinu neškrtnul, panorama-nepanorama, protože platilo „zpátky ni krok a kdo nejde s námi, jde proti nám“, teď v době rozmachu téměř bezbřehé svobody takové nějaké střízlivé uvažování o uměřenosti nápadů dostává na frak především mocí kapitálu. A nejen že schází vkus (to jsme si dlouhodobě pěstovali nebo víceméně snášeli), k nové moci přibyla sobeckost, lhostejnost, ale i blbost (uvést tuto vlastnost si neodpustím, inspirován mnohačetnými informacemi z obrazovky TV), no a děravost v pravidlech přispívá taktéž k takové pak blbé náladě v tom novodobém Kocourkově.. Když jsem tak okukoval ten domeček-mastodonta na obrázku, tápal jsem v představách, co asi autor návrhu ve svém snažení sledoval (jak posunout panelákovou architekturu ku kráse?). On se věru snažil, paneláky jistojistě taky rád nemaje. A tak mi z toho vychází tak trochu inspirace z těch známých krás katalogových domů ze satelitních městeček, tady ovšem zmastodontováno, když je tu taky vidět mj,. to, že „my na to máme“ (ty pjekné věžičky, obohacení tvarů s prolamováním hmoty, aby nebyla tak tupá..). Jenže, jak vidno, „parádama“ mastodonta nezměníš, vnímavého neoblbneš. Je to jen takové kulhavé snažení, jak v článku výstižně řečeno – nevkus nastupuje. Bohužel to není poprvé a bohužel jistě ne naposledy, v tom je to dnes a bude zítra smutné, jak taky autor článku svým laskavě smutným tónem vypověděl. Já když na to koukám, velmi bych hrubnul…
Okomentovat