Vánoční kontrapunkty … po putování českou krajinou Rakovnicka jsme se rozjeli na výstavu Václava Hollara do Prahy a je to zvláštní, jak přibývajícími léty vše člověk jinak prožívá. Sváteční vánoční barokní Praha, to si člověk uvědomuje, když prochází Nerudovou ulicí a obdivuje průčelí městských domů, barokní sochy – třeba sv. Josef a sv. Jan Nepomucký na úpatí Radničních schodů … a tak trochu omámen světem pražského baroka (!) … jaký nepoměr třeba k vídeňskému baroknímu umění, sestupujete do centra města, k řece. V tichosti vstoupíte do augustiniánského chrámu sv. Tomáše, o polednách tam začínali mši svatou spojenou s věčnými sliby Br. Víta Mariusze Witolda Marcincie OSA, monumentalita barokního kostela, mladá paní rozdává noty ke zpěvu při mši – chvilka ztišení; za pár minut vykročíte opět do pražského baroka – Karlův most s galerií soch, pro jejich podrobnější prohlídku je třeba si sice přivstat některý jarní měsíc, ale dnes tu celý svět vzdává hold mistrům českého baroku. A co my dáváme v tomto čase evropskému umění? Ještěže barokním sochařům na věčnosti nemusíme platit tantiémy. A pak jezuitské Klementinum … kolik působivého okolo nás a kolika výtvarných památek jsme si dříve nevšimli …



Ale to již stojíme na Staroměstském náměstí a před námi palác Kinských. Ve druhém patře výstava Hollara, který mně, řečeno ústy mých dětí, „dostal“. Pamatuji si na výstavu v roce 1983, ale dnes přede mnou přece jen jiný svět, životní osud vynikajícího grafika. Jeho drobná díla mají najednou monumentální rozměr svým příběhem, bouřlivé sedmnácté století.



A já ten den viděl všechno v jakémsi vánočním kontrapunktu – Pražský barok a Václav Hollar, jehož výsledkem byl silný prožitek barokního umění, které člověka zasáhne u srdce, životní zápas o krásu, která prozrazuje Naději, kterou tak intenzivně prožíváme o Vánocích, ať již stojíme před betlémem v rakovnickém kostele nebo zaklekneme do lavice u sv. Tomáše a děkujeme za to, že jsme, že máme kolem sebe přátele a že se můžeme těšit v tomto případě z umění českého baroku, že můžeme s pohnutím sledovat životní zápas mistra Václava Hollara, který se na grafických listech uváděl … Wenceslaus Hollar Bohemus …

PS. Slovo kontrapunkt vzniklo z latinského „punctum contra punctum“, tj. „bod (chápej nota) proti bodu (notě)“, ale postupně nabylo širšího významu. Ve své podstatě se jedná o skladebnou techniku, při které dva nebo více hlasů současně zpívají nebo hrají samostatné melodie, která každá jde po svébytné linii, tedy nejsou sobě nijak vzájemně podřízeny.

Nevelké putování o svátku Jana Evangelisty (27. 12.) mělo za cíl Rakovník. Pouť jsme zahájili v Rozdělově na nádraží a z vlaku vystoupili v Lužné (pamatuji na jeden obraz od kladenského Karla Součka, v čekárně v Lužné, před několika lety jsem ještě tu čekárnu, kde mohly maminky přebalit děti, viděl), zde zajímavá architektura železniční, a to včetně bývalého velkého hostince, muselo tady být kdysi rušno.
Odtud jsme šli krajinou vánoční, nevánoční, ke kostelu sv. Barbory v Lužné, který postavil architekt F. I. Prée. S jeho stavbami pozdního baroka se setkáváme i na jiných místech na Rakovnicku. Je to architektura nenáročná, ale působivá a stavebně solidní - loď kostela, ke které přisedá věž a sakristie, kvalitní krov a umělecké řemeslo. Vypovídá o tom i kování na dveřích kostela v Lužné.
Odtud jsme putovali ke hradu Hlavačov. Nejprve jsme se zastavili na hřbitově u Lužné – tam pochován farář z Lužné Pavel Grus († 1911), poté cestou k lesu (kde jsme narazili na modrou značku) a za chvilku jsme již stáli uprostřed tajemného a rozsáhlého areálu hradu, který zanikl snad ve 13. století. Cesta nově modře značená nás zavedla k silnici a my „kufrovali“ do Rakovníka – cestou ještě viděli smírčí kříž (tzv. Kamennou Pannu).
Rakovník o Vánocích má své kouzlo, je v něm trochu historismu Zikmunda Wintra († 1912), a kdo zná tak trochu jeho literaturu povýtce historickou, není ani tak překvapen jakousi stavovskou hrdostí města, jehož pozitivní historie se jakoby zastavila na přelomu 16. a 17. století. Barokní umění jakoby zde nemělo místo, byť náměstí korunuje krásné sousoší s Pannou Marií Svatohorskou.
Takto jsme vnímali Rakovník i po návštěvě tamního krásného kostela sv. Bartoloměje, kde v tichu za dveřmi rozjímali sv. Josef a Panna Maria nad narozeným Spasitelem - pěkné to sochy rakovnického betléma.



A přestože je v Rakovníku tolik „newinterovské“ betonové dlažby, je radost se toulat tamními uličkami, obdivovat starobylé městské brány a nakonec při dobrém trunku – pivu Bakalář – zamyslet se nad naší historií s předsevzetím vzít do rukou večer opět Wintrova Nezbedného bakaláře. Rakovnicko jaksi po letech opět poznáváme, je to krajina posmutnělá, ale má svoji neopakovatelnou atmosféru …

Nevkus vstupuje do našeho domova, bylo tomu tak vždy, nyní však v nebývalém rozsahu a rozměru. Rád jsem chodil na Zvoneček, rozdělovská zastávka vlaková. Vzpomínky na dětství, lístky se prodávaly v čekárně, kde byla roztopená kamna, naproti v domku u závor paní, která stahovala šraňky. Byla to poezie a byl to domov. A pak zejména ten čarovný pohled na Rozdělov, zvláště v zimě krásný. Člověk vyšel z vlaku a viděl shluk domků, kterým dominoval kostel. Historická zástavba, která nám připomínala jakousi kontinuitu života s minulými generacemi, ze které i v zimě vyvěralo lidské teplo.

Vše je však pryč. Hradlářka, která stahovala šraňky, prodavačka lístků na vlak a nakonec i kouzelné prostředí cesty se stromy, po kterých lezly veverky a zpívali ptáci. Stromy pokáceny a dole cesta nová, s kamínky, které v létě lezou do bot.
A co je nejvíc surové, zaniklo i historické panorama. Místo malebného pohledu, kdy oči sledovaly střechy nízkých rozdělovských domů, jejichž obrysy stoupaly ke zmíněnému kostelu, se díváte na příšernou obludu, která „přehlušila“ vše. A kdyby to byla alespoň obluda - architektura, ale toto je vrchol nevkusu. Nevím, jestli územní plán má tak široké mantinely, ale v každém případě je to za hranicemi zdravého rozumu …
Co zbývá? Chodit na vlak a z vlaku za tmy a na procházky pak vycházet radši někam jinam. A výstraha pro jiná města a obce, kam až může dojít arogance moci mocných, kteří ze svých nevkusných pokojů vyzdobených kýči se rozhodli surově vstoupit do krajiny a tak i do našeho domova. Kdo jim v tom zabrání?

Památka a člověk, často podobné příběhy – je tu zrození a život, během kterého jsme svědky tolika osudných setkání. Existence starobylých objektů, pokud se nic mimořádného nepřihodí, je většinou dlouhá. Kolik generací již prošlo kolem slánského kostela!
Pohledy na památku mohou být rozdílné. Architekt se zabývá krovem, historik umění se věnuje interpretaci barokního obrazu a archivář hledá ve farní pamětnici dobu jejího vzniku.
Památka však znamená ve svém úhrnu podstatně více, vše ostatní jsou jen více či méně zdařilé komentáře.
Tuto skutečnost si uvědomujeme, když se díváme na slánský chrám, jehož štíhlá loď jakoby rozrážela hladinu věčnosti. Kdybychom se dokázali vnitřně ztišit, zaslechli bychom ozvěnu času, třeba vzdálený hlas černých mnichů zpívajících gregoriánský chorál. V mysli zazní i údery kladiv kameníků a záseky širočin tesařů, kteří mistrovsky stavěli vznosnou pozdněgotickou klenbu chóru a vztyčili dodnes obdivovaný středověký krov. Je tu však i nářek a poslední modlitby husitských kněží, kteří v roce 1425 umírali v plamenech ve zvonici. Zaznamenáme proslov kazatelů, čtení z Bible kralické a latinské veršování slánských renesančních humanistů. V dálce slyšíme smutné cinkání umíráčku při morové ráně v roce 1680 nebo zase velkolepý zvuk zvonu Gothard při příjezdu kardinála a pražského arcibiskupa Arnošta Harracha do Slaného u příležitosti vysvěcení františkánského kostela v roce 1662. Ozvou se tiché zvídavé kroky – to si abbé Josef Dobrovský v doprovodu vlasteneckého děkana Matěje Šimáka prohlíží staré klenutí.
I novější doby přinesly do Slaného napětí a smutek. V době protektorátu chlapi s vápnem kreslí na průčelí fary velké písmeno V – naštěstí nenaplněný symbol nacistické zvůle. A o pár let později, v roce 1950, zde zatýkají děkana Augustina Komance, jenž se na faru již nevrátil, zemřel ve věznici na Mírově.



Kolik osobních příběhů je spjato s tímto chrámem. Křty, uzavřená manželství, slzy při pohřbech nejdražších. Kdysi kolem něho stával hřbitov a kostnice, všichni – živí i mrtví – vytvářeli společenství, pojítko časnosti a věčnosti. I to pominulo, jakmile Slánští zřídili nový hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice. Tolik se toho změnilo.
V době přípravy této publikace, kdy jsme mohli vstoupit po delší době do zahrady a prohlédnout si kněžiště, jsme znovuobjevili i další svědectví. Podstatná i zjevně bezvýznamná, někdy pobuřující i úsměvná. Jsou tu na kvádrech desítky značek kameníků cechovních korporací, které později doplnily záhadné nápisy vztahující se snad k průběhu stavby a dál krátké texty s tradičními symboly víry. Čteme i různé letopočty, monogramy a další sdělení, psaná na zeď, kam až lidská ruka dosáhla. To jsou jakási poselství nám budoucím od těch, kteří nás předešli na věčnost.
Svatý Gothard je duchovní a historická vertikála města, kolem níž se pohybujeme a která nás svým způsobem pohledově ovládá. Na jeho kamenech a omítce se zrcadlí i jeho pohnuté dějiny. Tato skromná publikace je proto upomínkou na všechny ty a poděkováním těm, kteří jej postavili, starali se o něj a s pokorou a láskou sem přicházeli. (Z úvodu publikace Sv. Gothard ve Slaném v proměnách věků, která byla uvedena 20. 12. 2007)

Habent sua fata libeli… knihy mají své osudy… (a památky také) …
Východní Čechy, okolí Náchoda, Police nad Metují, Broumova, Dobrušky a Opočna… to je kraj, který jsem si zamiloval. Kolik letních pobytů za benediktinskými památkami na Broumovsku. Při jedné návštěvě tohoto kraje jsem navštívil antikvariát v Náchodě, ten antikvář pokuřující dýmku tam působil již v osmdesátých letech, jen antikvariát byl v jiném domě na náměstí. Koupil jsem tam od Dr. Bognera soubor překladů starozákonních proroků. Listuji v knize Iaziáš a najednou obálka adresovaná do Rychnova nad Kněžnou… JUDr. Zdeněk Šebesta. A v knihách zajímavé exlibris se sv. Šebestiánem (na obrázku), dovtípil jsem se – on je patronem Šebestovy rodiny. Nedalo mně to a po původním majiteli knihy jsem tak trochu pátral, téměř jako v povídce Povětroň od Karla Čapka. Nejdříve jsem obecně posuzoval knihy na stole, i když ještě „totalitní“, ale odvážné, skvělý překlad Starého zákona s poznámkami… První cesta vedla do telefonního seznamu, JUDr. Zdeněk Šebesta tam není. Proč asi knihy v antikvariátu náchodském, zemřel? Nevím. Hledal jsem dál a ejhle, jeden badatel, který se zabýval genealogií a heraldikou okolo Dobrušky, se jmenoval Zdeněk Šebesta, mohl bych napsat do tamního muzea… zpočátku jsem váhal, říkal jsem si, ať to zůstane tajemstvím, ať je přede mnou stále ta tajemná čapkovská šlépěje ze zasněženého Podorlicka v knihovně.
Ale znovu mě to nenechalo spát a já jsem do muzea nakonec napsal. Obratem přišla odpověď – kopie nekrologu heraldika a historika Zdeňka Šebesty, zemřel v roce 1996, tisk byl opravdu z jeho knihovny. Když zemřel dáno do antikvariátu. Věřte, ta kniha v mé knihovně najednou získala jiný význam. Vždy když se na ni podívám nebo v ní listuji, vzpomenu na jeho šlépěji na poli památkové péče, na to, jak se učil v pokročilém věku hebrejsky (jak rád bych se tak o to sám pokusil), aby dokázal evidovat náhrobky na židovském hřbitově v Dobrušce. Letos jsem se dokonce do míst, kde působil Zdeněk Šebesta, rozjel, abych se setkal s lidmi, které znal, a prošel místy, která vytvářela jeho svět.



A tak je to i s naším dnešním setkáním se starými památkami Slánska, které nemůže být uměleckohistoricky deskriptivní. Bude to pouze osobní komentář při naší cestě za krásnem, za historií kraje… Jeden významný teolog, myslím, že to byl Hugo Rahner, kdysi řekl, že kapka vody je chemicky vzato H2O, a pak si položil otázku. Je však kapka vody prozářená sluncem stále tou stejnou kapkou, vystačíme si s jejím chemickým označením H2O, není pro nás přece jen více?… A to je také smysl tohoto setkání, dát zazářit starým památkám výtvarného umění v regionu, památkám, kolem kterých často chodíme a jejichž záři jsme zatím nevnímali… (z úvodu přednášky na Slánské akademii volného času 1.12.2007)