S virózou, téměř nemluvící, jsem včera "ukončil" další etapu slánské životní periody, mé "slánské mise" … ve slánském muzeu jsme uvedli knihu, kterou vydalo nakladatelství Paseka v edici Zmizelé Čechy – Slaný. Když mi loni v létě nabídl redaktor Stanislav Škoda, abych knihu napsal, zaváhal jsem s odpovědí. To již není kniha o baroku, tematický rozsah je podstatně širší… příležitost však lákala a tak jsem pozval ke spolupráci Ivanu Hušákovou ze slánského muzea, která spravuje řadu let rozsáhlou fototéku města. Cílem nebylo tradiční řešení, kdy na historický úvod – historii města Slaného v kostce – naváže mechanicky kolekce fotografií, ale že z dějin města skicovitě vybereme zejména to, co se více promítlo do změn jeho charakteru, vzhledu, a to právě s ohledem na obrazovou přílohu. Snažili jsme se budoucím čtenářům představit Slaný očima poutníka, který prochází nejen městem, ale především časem. Avšak i takto koncipovanou historickou skicu bylo možné načrtnout teprve po seznámení se s řadou historických pramenů. A tak jsem do rukou často bral staré mapy (1840, 1901, 1925), dohledával dochované stavební výkresy zaniklých domů.
Při psaní textu jsem si byl vědom toho, že ve Slaném, tak jako v každém jiném městě, má každý kout, každý dům svou historii, a to hmotnou i tu duchovní, řekli bychom intimní – rodinnou. Shdou okolností se objevila jednoho dne u mne v kanceláři Olga Černušáková ze Slaného, která, když jsem jí vyprávěl o přípravě knihy, přinesla druhý den rukopisné vzpomínky její předků – Karla Čížka († 1959), jeho bratra Josefa († 1945) a jejich sestry Alžběty († 1946), které mají bezprostřední vztah k životu dřívějšího města a dotvářejí jeho genia loci … Rodící se kapitoly rukopisu bylo třeba postupně doplňovat o obrazovou přílohu. Tady se vybíralo z velkého množství fotografií, které knihu svým způsobem rozhojňovaly o další informace a o konkrétní prostorovou představu. Čtenář tak „navštíví“ řadu zaniklých míst a rázem si uvědomí, nakolik se tvář města změnila po plošných demolicích v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Jak rychle tehdy město přišlo o svá půvabná zákoutí, která skýtalo třeba Fortenské předměstí, jeho úzké uličky. Nebo Pražské předměstí s malebným špalíčkem stavení okolo kovárny Josefa Hájka. Jak město najednou ztratilo část své historické podstaty, toho, co dosud dělalo Slaný Slaným. Do obrazové přílohy knihy jsme vybrali 192 obrázků – více ani nakladatelství neumožňovalo – sbírkových fotografií (nejvíce se uplatnily historické snímky Václav Krupičky, František Durase a Josefa Čížka), vedut a lavírovaných kreseb (Karel Liebscher, Josef Šembera) a obrazů (Karel Vik). Publikace je svým způsobem pokusem o malířský portrét, při jehož malbě byl rozhodující nejen „talent“ autorů, kteří se snažili se zadáním nakladatele vyrovnat, ale zejména rozsah malířské palety, tedy zejména sbírkového fondu fotografií. Do jaké míry se někdejší portrét města podařilo vykreslit, zhodnotí kritický čtenář sám.
Prezentace knihy proběhla sice za hojného počtu zájemců, ale bez slánské televize, fotografů … kniha totiž vznikla tak trochu mimo oficiální linii města, a to je nakonec, myslím si, dobře … ostatně jejím autorem nejsem ani já … dějiny si psali Slaňáci sami … ani kolegyně, ona nefotografovala, jen spravuje sbírku fotografií … ano, autorem jsou především ti, kteří již dnes ve většině leží na slánském svatém poli … a jejich kritika po přečtení by mě asi nejvíce zajímala…
Žádné komentáře:
Okomentovat