Malíř mého rodného kraje

V sobotu jsem vyrazil na výstavu, na kterou jsem se již delší dobu těšil … nazvanou velkoryse, Joža Uprka – Evropan slováckého venkova. Tož pravda, i rodáka z moravského Slovácka, z Valtic, až zaskočily ty barevné tóny, ta jeho barevná skvrna, kterou vytvářel obrazy … které v tom duchovním vakuu poblíž Prahy působí na diváka jako zjevení … a tak jsem dvě hodiny procházel výstavou, fotografoval, sledoval práci malíře a nakonec ocenil i architektonické řešení emeritního ředitele NG Milana Knížáka, které Uprkovým obrazům nekonkurovalo, jak bych skoro očekával, ale jemně zeleným podtónem panelů dalo jeho plátnům skutečně vyniknout. Osobně mě nejvíce zaujala Uprkova práce s barvou, některé obrazy představovaly hotový koncert … u Portrétu dvou dívek z ostravské galerie jsem postával dlouhou dobu a vychutnával jeho barevný cit a zároveň odvahu … a pak to byly secesní prvky … obraz Úvodnice z Velké, kde Uprka z barevného vjemu krojovaných žen upředl téměř ornamentální secesní rytmické rozvržení. Škoda, že nebyl vystaven Pohřeb, Uprkovo dílo, které ještě více rozvíjí toto secesní směřování … byla to i zbožnost Moravanů. Když jsem se díval na Uprkovy literáty (Na kruchtě), tak jsem v duchu slyšel tóny varhan z první věty Slovácké svity Vítězslava Nováka … "zaslechl" jsem modlitby dívek na několika plátnech poutě u sv. Antonínka. Postrádal jsem však jeho Nedělní ráno, malbu pastýře, který nemůže pro povinnosti do kostela a tak rozjímá alespoň v tichu s modlitební knihou v ruce … Více než Jízda králů a Lanžhotské hody zaujalo Boží Tělo ve Velké … Při všem tom obdivu jsem si přirozeně uvědomil, že pozdní dílo Uprkovo má své limity … jak trefně poznamenal kdysi V. V. Štech, že mu před očima zmizel lid, jemuž tak rozuměl … a že se v závěru tvorby objevuje malířská tvrdost … Tragické při tom bylo, jak postřehl Štech, že mu tehdy utekl skutečný život, který celá léta líčil… na rozběhlých jihomoravských polích již tehdy hučí motory a kolem projíždějí auta … šat jest uniformní a jenom v neděli se obživuje stará barevnost na výjimečné slavnosti … (V. V. Štech, Umění, 1932) … ale i tak to bylo krásné sestoupení ke kořenům svého rodného kraje… ozvěny babiččina vyprávění z Poštorné… umělecké východisko malby mého strýce Ladislava Hřebačky … lidí bylo hodně a já přece jen postrádal zvuky cimbálu a huslí, cinkání sklenek vína … bylo to jaksi česky studené … a tak jsem si na slávu jeho umění otevřel doma Ryzlink rýnský z vinice od Mikulova, ze sklepa měl tu správnou teplotu … cítil jsem opět vůni Moravy … Deo gratias (!)

Vstupujeme do stejné řeky

Na pár dní jsem se ocitl v kraji, do kterého se v myšlenkách často vracím … je to okolí Police nad Metují, Broumovsko … a zatímco jej mám před očima v jeho letní kráse, s vůní mateřídoušky, s chutí modrých borůvek v puse a s voňavými prsty od lesních jahod, kdy večery koncem června létají svatojánské mušky a v srpnu člověk sleduje padající hvězdy … tak to letos byly dny podzimu, které podtrhly skutečnost, jak vše odvál čas … kdysi jsem pobýval skoro každým rokem v létě na jedné chatě na konci Police nad Metují, říká se tam Na Ochozi. Na ten čarokrásný pohled k Suchému Dolu přes údolí Ledhuje nezapomenu nikdy … A nyní mlha, podzim všude. Jen večerní posezení s místními v zakouřené hlavňovské hospůdce mně, viděno přísně pozemskýma očima, spojilo s těmi, se kterými jsem se zde setkával, a kteří jakoby najednou všichni zmizeli … písně místních při kytaře, které okořenilo dobré pivo Hron a pár skvělých naložených hermelínů, nostalgičnost okamžiku podtrhlo … nikdy nevstoupíme do stejné řeky … avšak takto lehce nelze popřít to, co mně ten kraj dal, to by byl pohled člověka bez naděje, takto by nás ten rohatý měl na lopatě, řekl jsem si … a tak si najednou uvědomuji, jak mě právě ty prožitky minulé, ta skvělá setkávání podporují v přesvědčení, že do té studené vody Ledhuje, do které jsem kdysi vstoupil, vstupuji i dnes, byť podzimně … a tak jsem hned druhý den vystoupal Kovářovou roklí k Dientzenhoferově proslulé Hvězdě na Broumovských stěnách. Mariánské místo … Hvězda jitřní, rozhled sice nebyl, ale dotýkal jsem se pískovce, ze kterého byla kaple postavena, a cítil jsem, že jsem skutečně stále ve stejné řece … v tom mě utvrzovaly i mechy a lišejníky, které jsem potkával kdysi i dnes … a šel jsem dál mlhou za benediktinskými mistry baroku – Kryštofem a jeho synem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem do Vižňova, Ruprechtic, Heřmánkovic, Šonova … a opět to byla ta samá oblažující voda Naděje, voda stejné řeky, ze které je možné se napít … byť okolo smutné opuštěné německé hřbitovy a večerní šero se nezadržitelně blíží … pamatuji si, jak jsem jednou v létě zaprášený z cest dorazil ke kostelu sv. Jakuba v Ruprechticích, obcházel okolo a uviděl staršího člověka, jak sedí u hrobu a s někým mluví, po chvíli jsem pochopil, že to hovoří ke své ženě, ona již odpočívala v království bez hodin, jak napsal v jedné básni Anastáz Opasek … i na něho jsem na cestách vzpomněl a na jeho spolubratry, kteří tvořili kdysi kulturu tohoto koutu země … a tak stále vstupujeme do stejné řeky, ale na jiných místech, v jiných přístavech a setkáváme se na jiných molech … a o tom jsem uvažoval při mši svaté v Bezděkově, v Dientzenhoferově kostele sv. Prokopa, je tam obraz sv. Prokopa od Karla Kováře, a myslel na to, jaké to asi bylo pozdvižení, když právě sem na faru v Bezděkově doručovala pošta básníku benediktinu Sigismundu Bouškovi balík knih poezie ze Španělska nebo Francie … A přece se něco podstatného změnilo, s vyhnanými benediktiny zmizel tvůrčí duch místa, to aktuální a potřebné každodenní posvěcování krajiny … nadějné však je to, že tu kapli nad Suchým Dolem, kterou předloni nějaký žhář zapálil, místní obnovili; vysvěcena by měla být v příštím roce a já bych měl být u toho, abych opět vstoupil do stejné řeky vzpomínek a Naděje …

Sláva ikony a písně Antona Jaržombeka

Nevděk, je nejen lidskou slabostí, ale svým způsobem hříchem (již to slovo!) … nejsme schopni poděkovat za to, že jsme o něco usilovali, a to se nakonec podařilo a my to jaksi bereme za samozřejmost … po jedněch duchovních cvičeních a četbě Špidlíkových děl a románů Dostojevského, po četných návštěvách Národní galerie, kde jsem obdivoval ikony bývalé Kondakovovy sbírky, vnímal nejen jejich výtvarnou formu, ale i pohnuté osudy ruských emigrantů po roce 1920 … jsem si řekl, pokusme se přivést do regionu umění ikony, ze které by vyzařovalo to, co nás přesahuje … a tak vznikl námět na Slánské rozhovory 2011 – Rusko a mým přáním bylo, aby konferenci doprovázela výstava ikon … několik jsme našli ve slánském muzeu, něco půjčili přátelé, ale mně šlo o ty současné … a tak se nakonec podařilo získat na výstavu kolekci děl dvou ikonopisců … Michaila Procenka, který působí na Krymu a Antona Jaržombeka, rodáka z Moskvy, ten v současné době žije v Teplicích … první autor, je ikonopiscem spíše tradičním, autor ikon bohatě zlacených … druhý na mě působil více současně, i přes ustálené pravidlo ikony a jejich pravověrnost ke mně hovořil z jeho prací současný člověk, lépe řečeno skrze posvátné umění prosakovaly dnešní radosti i starosti… a pak přišlo zahájení výstavy, úvodní slovo ThDr. Marka Krupici … a nato vystoupení ikonopisce Antona, zamyšlení nad uměním a pak zpíval i své písně, tato zaujala

Popisovat život – zemi, rodinu a kočku,
Nepsat ani řádek, popisovat život.
Mít rád tam, kde spíš a jíš a pomalu stárnout,
a vším se kochat, když popisuješ život.

Vstávat za kuropění, nevynechat ani den,
A kochat se vším, shromažďovat podrobnosti.
A každý Boží den propouštět skrz prsty.
Jen to, kde spíš a jíš, mít tak zvláštně rád.

Nepsat ani verš, mít rád rodinu a kočku,
A vidět v tom oporu neboli pevnost.
Popisovat život, pomalu stárnout...
A tiše zemřít, když popisuješ smrt!

A tak se chodím často dívat na ty ikony ve slánském muzeu, nejdřív se zastavím u těch zlacených a pak mé oči spočinou na Antonových … třeba na ten jeho Velký triptych (na obrázku) … a já uvažuji i o tom, že výstava vznikla tak trochu na truc tvrzení, že prý pravoslaví je mrtvou církví … pravda, to mohl říci jen duchovně mrtvý člověk …a tak jsem vděčný za to, že krása ikony přišla i do našeho kraje, Deo gratias!

Litoměřické barokní etudy … A. Kitzinger

V sobotu 17. září jsem se vypravil do Litoměřic …do města v různých ohledech sympatického, barokně bohatého a církevně hierarchického, je tam sídlo biskupa. Vždy jsem do Litoměřic jezdil rád, zpočátku to byl Mistr Litoměřického oltáře; obdivoval jsem ta starobylá oltářní křídla. Při studiu mně Dr. Jiří Kropáček vyprávěl, jak vojákoval v Terezíně a za tímto mistrem vždy o vycházkách do Litoměřic jezdil, aby se ve vojenském dusnu nadýchl krásy renesance … časem to však bylo baroko, které mě v Litoměřicích přitahovalo – zpočátku obrysově, později v detailech … není to tedy jen pozoruhodná architektura O. a J. Broggiů, ale i sochařští mistři, kteří právě jejich architekturu ozdobili plastikou a skulpturou … a tak se často zastavuji u mariánského sloupu na náměstí, dílo A. Kitzingera (1681 – 1685), sochaře z Děčína; jeho sochy jsem obdivoval i na průčelí kostela sv. Antonína Paduánského v nedalekém Milešově. To sousoší na litoměřickém rynku má svoji vážnost, je lehce provoněno působením litoměřických jezuitů (socha sv. Františka Xaverského), pietní připomínkou morové katastrofy (sv. Roch a sv. Šebestián) … tajemná je poslední socha, která bude patrně reprezentovat nějakého raně křesťanského mučedníka … Ale proč barokní etudy? Sochy na mariánském sousoší litoměřického jsou kopie a já jsem tu sobotu mohl obdivovat v litoměřické kapli sv. Jana Křtitele originály, jsou zde deponovány … skulptury nyní opraveny a na jejich povrchu stopy po tečkovacím přístroji, který pomáhal při zhotovení sochařských kopií … O. J. Blažíček ve své monografii o barokním sochařství v Čechách věnuje Kitzingerovi málo místa … a prof. Mojmír Horyna poznamenává, že architekturu osadil Kitzinger ztrnulými a schematickými figurami … v nichž jednotlivé ozvuky Bendlova sochařství jsou aplikovány jen povrchově … A já si přece jen myslím, když jsem se díval na ty skulptury tváří v tvář, že tady bylo Kitzingerovi ukřivděno, neboť se jedná o sochařské dílo vskutku pozoruhodné, citlivě vypracované s ohledem na detail … socha sv. Rocha může směle konkurovat Bendlovým dílům z kamene a socha Panny Marie – Immaculty – představuje dílo umělecky závažné … působivé gesto sepnutých rukou … a upoutalo i pojednání dlouhoocasého draka, kterého Matka Boží drtí pod svýma nohama … a tak Kitzinger pro mne představuje jakousi ouverturu litoměřického sochařského baroku, který později bohatě doplnil nejen F. M. Brokof a M. Tollinger, ale zejména ve zlacených plastikách litoměřických kostelů sochař Eckert, o kterém se O. J. Blažíček ani nezmiňuje… A tak jsem odpoledne seděl v chrámu Všech svatých a nechal se unášet klouzajícími slunečními paprsky po zlacených oltářních barokních sochách, které tak pozoruhodně zapadají do jedinečného gesamtkunstwerku litoměřického baroku … Deo gratias!

Kolíne, Kolíne …

Po řadě let jsem se vypravil do Kolína, nikoliv letmo, ale jaksi cíleně, abych si prošel místa spojená s mými studentskými léty, abych tak nějak osobně poděkoval za vše, co mně to město nad Labem dalo. Ano, vím, setkání idealizovaného studentského prostředí s dnešní realitou většinou vyznívá tristně, ale přesto jsem doufal… Kolín je v mé mysli spjat s duchovní atmosférou středověkého města s bohatou kulturní ozvěnou, která klukovi z černého Kladna očarovala … a nebyl to jen chrám sv. Bartoloměje, moje první setkání s velkým gotickým uměním, ale byly to další kulturní impulsy … na jedné přednášce v kolínské knihovně jsem se poprvé setkal s dílem Michelangelovým …a pak malby slavných "Kolíňáků" – Rudolfa Kremličky a Zdeňka Rykla … a dotyky literární, v teplé zářijové dny jsem si nosil knihu do parku, tehdy jsem přirozeně nevěděl, že přede mnou stojí kapucínský kostel … a pak chvíle s přáteli ve vinárně Labužník nad sklenkou bílého vína … Z nádraží jsem zamířil nejprve ke škole, bývalé strojní, průmyslové, v Heverově ulici čp. 191 … dnes … Střední průmyslová škola strojírenská a jazyková škola … pro dnes již cizího byla zavřena, maturoval jsem zde v roce 1975 … když jsem procházel zmíněný literární park, nebylo kam sednout, lavičky zčásti natřené a na ostatních mládež s alkoholem, spíše nevstřícná … řekl jsem si, půjdu ke "katedrále", často jsem před ní ve stínu v horkých dnech sedával, a prohlédnu si kostel … je tam obraz Brandlův, Bílkova Křížová cesta … kdepak, kostel uzavřen, opravuje se, a prý to ještě nějakou dobu, rozuměj, nějaký ten rok, bude trvat … ani bohoslužby se zde nekonají … a tak jsem si řekl, půjdu do muzea, za Kremličkou … marně, tam ukazují sterilní muzejní expozice měšťanských pokojů s upovídanou služkou … jak mizerné, neosobní …Kolínu nedůstojné … ale prý výstava zásadní – Královská města Kolín a Kouřim ve středověku … to vše pod záštitou hejtmana … a tak za třetinovou cenu vstupu do Národní galerie (50 Kč,-) jsem viděl několik gotických památek, z nichž vynikala křtitelnice a monstrance ze sv. Bartoloměje … ale i tak celkově chudé, zklamání … to vše je třeba zakrýt sklenkou dobrého vína, řekl jsem si … a hledal vinárnu Labužník, avšak marně, zanikla … Když jsem procházel po historickém náměstí, šokoval dům brčálovník, odporně zelený … při pohledu na panorama kolínského chrámu se zástavbou náměstí stále strhával oči … asi schválnost, majitel chtěl naštvat památkáře … v duchu jsem vzpomínal na ty skvělé šedé fasády … znaveně jsem usedl v kavárně, popíjel espresso a díval se z okna na ulici …vyhlížel ty známé tváře lidí, které jsem potkával, dívky a ženy, které se mně líbily, byl jsem mladý, a pak celou řadu rázovitých kolínských figurek, uctivou chůzi bývalých profesorů … a hlavně čekal na přátele, se kterými jsem filosofoval, vyprávěl si o knihách, jazzu, v duchu jsem si opakoval jejich jména a před očimě měl jejich podobenky z mládí … nikdo však nepřišel … jakoby v tom městě již žili úplně jiní lidé a ti, které jsem potkával, a za kterými jsem po 35 letech do Kolína přijel, se všichni odstěhovali, zmizeli a s nimi i mnohé to, co člověka formovalo, na co vzpomínal … vím, jsem naivní, nemohlo to dopadnout jinak … Zaplatil jsem a znovu procházel město, na radnici byla cedule, že se tu v roce 1796 narodil Jean Gaspard Deburau … i to byla dobrá kolínská tradice, připomínat si umění pantomimy … vzpomínám, jak jsem za výlohou tehdy viděl foto Ladislava Fialky, mima, který na snímku plakal a jeho líčení bylo smýváno slzami … jak mně najednou byl ten výraz blízký … takže současné kolínské poučení – vzpomínat spíše na budoucnost … ale i tak ti za mnohé děkuji, Kolíne …

Strahovská lekce, aneb na dně rybníka Bethsaida

V sobotu jsem se vypravil za uměním strahovských premonstrátů … tak trochu nedůstojná prohlídka Teologického a Filosofického sálu, kdy jsem s cizinci za šňůrou, za nemalý peníz, sledoval alespoň zdáli to skvělé umění premonstrátského baroku … poté, byla polední přestávka, jsem v parném dni putoval po petřínských svazích … a najednou všechnu tu znavenost a přece jen zklamání, vynahradil jeden okamžik, který si dlouho ponesu v mysli… opět jsem totiž navštívil Strahov, potěšil se v obrazárně … a na závěr se zastavil v bývalé kapitulní síni pod freskou Siarda Noseckého … když si fresku pozorněji prohlédneme … stojíme na dně nádrže, okraj představuje vodní hladina, okolo se tlačí početný zástup … je to rybník Betsaida, před námi Ovčí brána s pěti podloubími … a v kartuši je uveden verš z Evangelia sv. Jana … Surge, tolle grabatum tuum, et ambula (Joan cap. 5, v: 8.), který nám ukazuje k novozákonnímu příběhu … Byl jeden člověk, ten byl nemocný už osmatřicet let. Když ho Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je tak nemocný už dlouho, zeptal se ho: “Chceš být zdráv?“. Nemocný mu odpověděl: “Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Než tam dojdu já, jiný už tam sestoupí přede mnou.“ Ježíš mu řekl: “Vstaň, vezmi své lehátko a choď! “ … Surge, tolle grabatum tuum, et ambula. A hned byl ten člověk uzdravený, vzal svoje lehátko a chodil … V zástupu dominuje postava Ježíše, jak se sklání nad nemocným na lehátku a gestem jej uzdravuje… a já jsem najednou cítil, že i my, společně s těmi, kteří se kdysi v kapitulní síni sházeli a vzhlédli vzhůru, se nacházíme svým způsobem také na dně, někdy to cítíme dost naléhavě… v nových biblických překladech, včetně Jeruzalémské bible, je však vynechán verš, který uvádí i stará latinská Vulgáta … Čekali, až se začne voda vířit. Čas od času totiž sestupoval anděl Páně a rozvířil vodu. Kdo se pak do vody po rozvíření dostal první, uzdravil se, ať byl stižen jakoukoliv nemocí … a proto také ten anděl Páně s veslem nad námi … a teprve nyní, v těchto souvislostech, získává Noseckého malba na své naléhavosti … Jsme svědky zoufalosti nemocného, který nemá šanci se uzdravit …a mocného činu Pána … jak důležité poselství do této doby … A tak jsem postával a díval se vzhůru a nechal se vtáhnout do jedinečného malířského pojednání biblického příběhu … okolo ticho, jen pár cizinců nahlédlo do kapitulní síně … a v mé malověrné duši se pomalu rozléhala slova z knihy G. Bernanose, Deník venkovského faráře … kdy umírající kněz s nesmírnou pomalostí vyslovil tato slova … “Co na tom záleží? Všecko je milost.“ … a tak si říkám, škoda, že ten verš jaksi vyškrtli z kritických textů bible … jsou však biblisté, kteří "pravost" právě tohoto verše dodnes hájí … a ti nyní mají i mé vřelé sympatie … a je tu po ruce důkaz i výtvarné tradice, skvělé dílo strahovského freskaře Siarda Noseckého.

Jihočeské dotýkání … rožmberské motivy v Praze

… stárnoucí poutník vzpomíná na ty cesty kolem jihočeských rybníků, na tu rybniční vůni a chuť třeboňských kaprů … má před sebou duchovní architektonické pointy v krajině … jihočeské kostely … v duchu se dotýká žulových stavebních prvků, hladí kletované omítky a s údivem stojí před nástěnnými malbami v ambitech třeboňského kláštera … a pak ten téměř všudypřítomný symbol růže … pro mne osobně chvíle ztišení, usebrání … prostě život v plnosti … a jakýsi segment z tohoto úžasného duchovního a výtvarného sdělení, jakousi esenci Jihočeské gotiky, jsem obdivoval spolu s jinými na výstavě Rožmberkové ve Valdštejnské jízdárně… opět jsem v mysli procházel Třeboň… postával před sochou Ukřižovaného z letneru klášterního kostela augustiniánů … ale to odpoledne překvapil jiný, mně zatím neznámý, Ukřižovaný z Třeboně, zapůjčeno z farnosti třeboňské … při pohledu na archu z Majdaleny, jsem měl před sebou postavu bývalého faráře z Budeniček P. Zdeňka Vodičky, který zde začínal a na Třeboň tak často vzpomínal … a pak Český Krumlov … tamní minoritský klášter zajímavá Pieta, ta „bolestná“ hra rukou a dlouhých prstů Matky a Syna … následoval Kájov, odpustkové listy … pak defilovaly pozdně gotické reliéfy … Smrt Panny Marie z Vyššího Brodu … překvapil monumentální oltář z Trhových Svin, ta tvář Madony však není již česká… a do všeho vstupuje renesance … zámecké goblény, renesanční stavitelé … aby vše nakonec doplnily portréty se španělským přízvukem začínajícího baroku … a uzavřely pohřební štíty a prapory Petra z Rožmberka … takto téměř telegraficky …

Když se však člověk ohlédne za svým osobním dotýkání s pojmem Jihočeská gotika … uvědomí si těch vazeb osobních … i těch nadosobních … určujících … a pak jsou to mí učitelé … vzpomínám na doc. Jiřího Kropáčka († 2009) … na to jeho úsilí při přípravě té významné výstavy Jihočeská gotika v roce 1965 … a na jeho zajímavé postřehy o renesančním umění … v duchu jsme procházeli výstavu společně, stále jsem mu vděčný za mnohé …

Bělčice – místo k zamyšlení

Rozvrkočený, s lehkou bolestí v zádech, jsem si při květnovém pobytu na Svaté Hoře řekl, že navštívím Bělčice – místo rodné a také konečné zastavení pozemské pouti Ladislava Stehlíka. Spisovatele, který mně v době vlády českých „sovětů“ naučil obdivovat jižní Čechy. Vzpomínám, jak často jsem bral do rukou tři díly soudruhy trpěné Země zamyšlené, které, vedle tradičního průvodce z nakladatelství Olympie a tehdejší kunsthistorické jihočeské památkové bible – Jihočeská gotika, mě v tolika případech inspirovaly. Neboť mě Ladislav Stehlík učil tento kout země nejen poznávat, ale také prožívat a obdivovat. Tolik se od té doby změnilo … a přišla také jiná díla, dejme tomu hlubší, duchovnější, odbornější (Zdeněk Kalista, edice barokní poezie, katalogy výstav), ale přesto jsem byl na Bělčice zvědav.

Cesta do Březnice z Příbrami rychlíkem a odtud kouzelným motorákem … cesta krajinou na pomezí Příbramska a Strakonicka. Cestou z nádraží jsem snadno našel orientační bod, věž kostela, okolo kterého se rozprostírá hřbitov. A někde uprostřed stéla s bustou básníka Ladislava Stehlíka od sochaře Břetislava Bendy. A tady krátké zamyšlení, modlitba, poděkování … na kostele patrný stavební kámen jihočeské gotiky – žula, jihočeské dotýkání … tolik malebné a duchovní setkání … vše však rázem přehlušil pohled na náves … vybetonováno - zámková dlažba - a vykáceno, duchovně vykráceno na minimum … zmizely lípy, místo nich honosné lampy, které snad mohou být umístěny někde v centru velkého historického města, ale zde na návsi? … Podle mne tento necitlivý konglomerát zásahů znamenal jediné, zničení genia loci, tady nepomůže ani probíhající obnova obecní kašny … člověk nechce být kritikem, když nezná zcela souvislosti, ale pro citlivějšího poutníka, hledajícího ozvěny minulého času, vůni domova…zklamání veliké … ale jakou váhu má dnes ojedinělý hlas poutníka, vždyť dobří lidé tam žijící, kteří byli ochotni poradit, kde se nalézá i pamětní síň spisovatele, jeho rodný domek, a ukázali i další cestu … chtějí žít „současně“ … a „současně“ se jim nabízí "protřelými" takto …

Když jsem procházel expozici o Stehlíkově životě a díle, viděl jsem tam jeho tornu, poutní hůl … předměty, kterých se dotýkal a pak bezpočet jeho kreseb, na kterých tak případně zachytil jihočeská zákoutí… a také fotografie, jak se setkává s Jihočechy na svých cestách … a já si uvědomil, jak je mnohé nevratné, jak svým způsobem ztrácíme historický domov … a jak i mnohé to působivé, pro jižní Čechy esenciální … a co ještě dožívalo v éře národních výborů, definitivně až nyní bere za své … když jsem se ptal dobré a ochotné paní průvodkyně, jak často je pamětní síň navštěvována, řekla, že lidé sem jezdí … nicméně poslední zápis vážnějšího zájemce byl však z podzimu loňského roku …

A tak jsem za sebou nechal Bělčíce, vystoupal na cestu po hřebenu na Špalkově hoře a odtud na vlakovou zastávku Slavětín u Březnice … a tam na hrázi Telčovského rybníka jsem si opět uvědomil, jak stojím již v jiné vodě … a zároveň tu byl vděk za vše, co jsem mohl, i díky Ladislavu Stehlíkovi, v jižních Čechách prožít, a nebylo toho málo …a stálo to určitě za to …

Kniha o Slaném

S virózou, téměř nemluvící, jsem včera "ukončil" další etapu slánské životní periody, mé "slánské mise" … ve slánském muzeu jsme uvedli knihu, kterou vydalo nakladatelství Paseka v edici Zmizelé Čechy – Slaný. Když mi loni v létě nabídl redaktor Stanislav Škoda, abych knihu napsal, zaváhal jsem s odpovědí. To již není kniha o baroku, tematický rozsah je podstatně širší… příležitost však lákala a tak jsem pozval ke spolupráci Ivanu Hušákovou ze slánského muzea, která spravuje řadu let rozsáhlou fototéku města.

Cílem nebylo tradiční řešení, kdy na historický úvod – historii města Slaného v kostce – naváže mechanicky kolekce fotografií, ale že z dějin města skicovitě vybereme zejména to, co se více promítlo do změn jeho charakteru, vzhledu, a to právě s ohledem na obrazovou přílohu. Snažili jsme se budoucím čtenářům představit Slaný očima poutníka, který prochází nejen městem, ale především časem. Avšak i takto koncipovanou historickou skicu bylo možné načrtnout teprve po seznámení se s řadou historických pramenů. A tak jsem do rukou často bral staré mapy (1840, 1901, 1925), dohledával dochované stavební výkresy zaniklých domů.

Při psaní textu jsem si byl vědom toho, že ve Slaném, tak jako v každém jiném městě, má každý kout, každý dům svou historii, a to hmotnou i tu duchovní, řekli bychom intimní – rodinnou. Shdou okolností se objevila jednoho dne u mne v kanceláři Olga Černušáková ze Slaného, která, když jsem jí vyprávěl o přípravě knihy, přinesla druhý den rukopisné vzpomínky její předků – Karla Čížka († 1959), jeho bratra Josefa († 1945) a jejich sestry Alžběty († 1946), které mají bezprostřední vztah k životu dřívějšího města a dotvářejí jeho genia loci … Rodící se kapitoly rukopisu bylo třeba postupně doplňovat o obrazovou přílohu. Tady se vybíralo z velkého množství fotografií, které knihu svým způsobem rozhojňovaly o další informace a o konkrétní prostorovou představu. Čtenář tak „navštíví“ řadu zaniklých míst a rázem si uvědomí, nakolik se tvář města změnila po plošných demolicích v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Jak rychle tehdy město přišlo o svá půvabná zákoutí, která skýtalo třeba Fortenské předměstí, jeho úzké uličky. Nebo Pražské předměstí s malebným špalíčkem stavení okolo kovárny Josefa Hájka. Jak město najednou ztratilo část své historické podstaty, toho, co dosud dělalo Slaný Slaným. Do obrazové přílohy knihy jsme vybrali 192 obrázků – více ani nakladatelství neumožňovalo – sbírkových fotografií (nejvíce se uplatnily historické snímky Václav Krupičky, František Durase a Josefa Čížka), vedut a lavírovaných kreseb (Karel Liebscher, Josef Šembera) a obrazů (Karel Vik). Publikace je svým způsobem pokusem o malířský portrét, při jehož malbě byl rozhodující nejen „talent“ autorů, kteří se snažili se zadáním nakladatele vyrovnat, ale zejména rozsah malířské palety, tedy zejména sbírkového fondu fotografií. Do jaké míry se někdejší portrét města podařilo vykreslit, zhodnotí kritický čtenář sám.

Prezentace knihy proběhla sice za hojného počtu zájemců, ale bez slánské televize, fotografů … kniha totiž vznikla tak trochu mimo oficiální linii města, a to je nakonec, myslím si, dobře … ostatně jejím autorem nejsem ani já … dějiny si psali Slaňáci sami … ani kolegyně, ona nefotografovala, jen spravuje sbírku fotografií … ano, autorem jsou především ti, kteří již dnes ve většině leží na slánském svatém poli … a jejich kritika po přečtení by mě asi nejvíce zajímala…