Na pár dní jsem se ocitl v kraji, do kterého se v myšlenkách často vracím … je to okolí Police nad Metují, Broumovsko … a zatímco jej mám před očima v jeho letní kráse, s vůní mateřídoušky, s chutí modrých borůvek v puse a s voňavými prsty od lesních jahod, kdy večery koncem června létají svatojánské mušky a v srpnu člověk sleduje padající hvězdy … tak to letos byly dny podzimu, které podtrhly skutečnost, jak vše odvál čas … kdysi jsem pobýval skoro každým rokem v létě na jedné chatě na konci Police nad Metují, říká se tam Na Ochozi. Na ten čarokrásný pohled k Suchému Dolu přes údolí Ledhuje nezapomenu nikdy … A nyní mlha, podzim všude. Jen večerní posezení s místními v zakouřené hlavňovské hospůdce mně, viděno přísně pozemskýma očima, spojilo s těmi, se kterými jsem se zde setkával, a kteří jakoby najednou všichni zmizeli … písně místních při kytaře, které okořenilo dobré pivo Hron a pár skvělých naložených hermelínů, nostalgičnost okamžiku podtrhlo … nikdy nevstoupíme do stejné řeky … avšak takto lehce nelze popřít to, co mně ten kraj dal, to by byl pohled člověka bez naděje, takto by nás ten rohatý měl na lopatě, řekl jsem si … a tak si najednou uvědomuji, jak mě právě ty prožitky minulé, ta skvělá setkávání podporují v přesvědčení, že do té studené vody Ledhuje, do které jsem kdysi vstoupil, vstupuji i dnes, byť podzimně … a tak jsem hned druhý den vystoupal Kovářovou roklí k Dientzenhoferově proslulé Hvězdě na Broumovských stěnách. Mariánské místo … Hvězda jitřní, rozhled sice nebyl, ale dotýkal jsem se pískovce, ze kterého byla kaple postavena, a cítil jsem, že jsem skutečně stále ve stejné řece … v tom
mě utvrzovaly i mechy a lišejníky, které jsem potkával kdysi i dnes … a šel jsem dál mlhou za benediktinskými mistry baroku – Kryštofem a jeho synem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem do Vižňova, Ruprechtic, Heřmánkovic, Šonova … a opět to byla ta samá oblažující voda Naděje, voda stejné řeky, ze které je možné se napít … byť okolo smutné opuštěné německé hřbitovy a večerní šero se nezadržitelně blíží … pamatuji si, jak jsem jednou v létě zaprášený z cest dorazil ke kostelu sv. Jakuba v Ruprechticích, obcházel okolo a uviděl staršího člověka, jak sedí u hrobu a s někým mluví, po chvíli jsem pochopil, že to hovoří ke své ženě, ona již odpočívala v království bez hodin, jak napsal v jedné básni Anastáz Opasek … i na něho jsem na cestách vzpomněl a na jeho spolubratry, kteří tvořili kdysi kulturu tohoto koutu země … a tak stále vstupujeme do stejné řeky, ale na jiných místech, v jiných přístavech a setkáváme se na jiných molech … a o tom jsem uvažoval při mši svaté v Bezděkově, v Dientzenhoferově kostele sv. Prokopa, je tam obraz sv. Prokopa od Karla Kováře, a myslel na to, jaké to asi bylo pozdvižení, když právě sem na faru v Bezděkově doručovala pošta básníku benediktinu Sigismundu Bouškovi balík knih poezie ze Španělska nebo Francie … A přece se něco podstatného změnilo, s vyhnanými benediktiny zmizel tvůrčí duch místa, to aktuální a potřebné každodenní posvěcování krajiny … nadějné však je to, že tu kapli nad Suchým Dolem, kterou předloni nějaký žhář zapálil, místní obnovili; vysvěcena by měla být v příštím roce a já bych měl být u toho, abych opět vstoupil do stejné řeky vzpomínek a Naděje …
Žádné komentáře:
Okomentovat