Jihočeské dotýkání … rožmberské motivy v Praze

… stárnoucí poutník vzpomíná na ty cesty kolem jihočeských rybníků, na tu rybniční vůni a chuť třeboňských kaprů … má před sebou duchovní architektonické pointy v krajině … jihočeské kostely … v duchu se dotýká žulových stavebních prvků, hladí kletované omítky a s údivem stojí před nástěnnými malbami v ambitech třeboňského kláštera … a pak ten téměř všudypřítomný symbol růže … pro mne osobně chvíle ztišení, usebrání … prostě život v plnosti … a jakýsi segment z tohoto úžasného duchovního a výtvarného sdělení, jakousi esenci Jihočeské gotiky, jsem obdivoval spolu s jinými na výstavě Rožmberkové ve Valdštejnské jízdárně… opět jsem v mysli procházel Třeboň… postával před sochou Ukřižovaného z letneru klášterního kostela augustiniánů … ale to odpoledne překvapil jiný, mně zatím neznámý, Ukřižovaný z Třeboně, zapůjčeno z farnosti třeboňské … při pohledu na archu z Majdaleny, jsem měl před sebou postavu bývalého faráře z Budeniček P. Zdeňka Vodičky, který zde začínal a na Třeboň tak často vzpomínal … a pak Český Krumlov … tamní minoritský klášter zajímavá Pieta, ta „bolestná“ hra rukou a dlouhých prstů Matky a Syna … následoval Kájov, odpustkové listy … pak defilovaly pozdně gotické reliéfy … Smrt Panny Marie z Vyššího Brodu … překvapil monumentální oltář z Trhových Svin, ta tvář Madony však není již česká… a do všeho vstupuje renesance … zámecké goblény, renesanční stavitelé … aby vše nakonec doplnily portréty se španělským přízvukem začínajícího baroku … a uzavřely pohřební štíty a prapory Petra z Rožmberka … takto téměř telegraficky …

Když se však člověk ohlédne za svým osobním dotýkání s pojmem Jihočeská gotika … uvědomí si těch vazeb osobních … i těch nadosobních … určujících … a pak jsou to mí učitelé … vzpomínám na doc. Jiřího Kropáčka († 2009) … na to jeho úsilí při přípravě té významné výstavy Jihočeská gotika v roce 1965 … a na jeho zajímavé postřehy o renesančním umění … v duchu jsme procházeli výstavu společně, stále jsem mu vděčný za mnohé …

Bělčice – místo k zamyšlení

Rozvrkočený, s lehkou bolestí v zádech, jsem si při květnovém pobytu na Svaté Hoře řekl, že navštívím Bělčice – místo rodné a také konečné zastavení pozemské pouti Ladislava Stehlíka. Spisovatele, který mně v době vlády českých „sovětů“ naučil obdivovat jižní Čechy. Vzpomínám, jak často jsem bral do rukou tři díly soudruhy trpěné Země zamyšlené, které, vedle tradičního průvodce z nakladatelství Olympie a tehdejší kunsthistorické jihočeské památkové bible – Jihočeská gotika, mě v tolika případech inspirovaly. Neboť mě Ladislav Stehlík učil tento kout země nejen poznávat, ale také prožívat a obdivovat. Tolik se od té doby změnilo … a přišla také jiná díla, dejme tomu hlubší, duchovnější, odbornější (Zdeněk Kalista, edice barokní poezie, katalogy výstav), ale přesto jsem byl na Bělčice zvědav.

Cesta do Březnice z Příbrami rychlíkem a odtud kouzelným motorákem … cesta krajinou na pomezí Příbramska a Strakonicka. Cestou z nádraží jsem snadno našel orientační bod, věž kostela, okolo kterého se rozprostírá hřbitov. A někde uprostřed stéla s bustou básníka Ladislava Stehlíka od sochaře Břetislava Bendy. A tady krátké zamyšlení, modlitba, poděkování … na kostele patrný stavební kámen jihočeské gotiky – žula, jihočeské dotýkání … tolik malebné a duchovní setkání … vše však rázem přehlušil pohled na náves … vybetonováno - zámková dlažba - a vykáceno, duchovně vykráceno na minimum … zmizely lípy, místo nich honosné lampy, které snad mohou být umístěny někde v centru velkého historického města, ale zde na návsi? … Podle mne tento necitlivý konglomerát zásahů znamenal jediné, zničení genia loci, tady nepomůže ani probíhající obnova obecní kašny … člověk nechce být kritikem, když nezná zcela souvislosti, ale pro citlivějšího poutníka, hledajícího ozvěny minulého času, vůni domova…zklamání veliké … ale jakou váhu má dnes ojedinělý hlas poutníka, vždyť dobří lidé tam žijící, kteří byli ochotni poradit, kde se nalézá i pamětní síň spisovatele, jeho rodný domek, a ukázali i další cestu … chtějí žít „současně“ … a „současně“ se jim nabízí "protřelými" takto …

Když jsem procházel expozici o Stehlíkově životě a díle, viděl jsem tam jeho tornu, poutní hůl … předměty, kterých se dotýkal a pak bezpočet jeho kreseb, na kterých tak případně zachytil jihočeská zákoutí… a také fotografie, jak se setkává s Jihočechy na svých cestách … a já si uvědomil, jak je mnohé nevratné, jak svým způsobem ztrácíme historický domov … a jak i mnohé to působivé, pro jižní Čechy esenciální … a co ještě dožívalo v éře národních výborů, definitivně až nyní bere za své … když jsem se ptal dobré a ochotné paní průvodkyně, jak často je pamětní síň navštěvována, řekla, že lidé sem jezdí … nicméně poslední zápis vážnějšího zájemce byl však z podzimu loňského roku …

A tak jsem za sebou nechal Bělčíce, vystoupal na cestu po hřebenu na Špalkově hoře a odtud na vlakovou zastávku Slavětín u Březnice … a tam na hrázi Telčovského rybníka jsem si opět uvědomil, jak stojím již v jiné vodě … a zároveň tu byl vděk za vše, co jsem mohl, i díky Ladislavu Stehlíkovi, v jižních Čechách prožít, a nebylo toho málo …a stálo to určitě za to …

Kniha o Slaném

S virózou, téměř nemluvící, jsem včera "ukončil" další etapu slánské životní periody, mé "slánské mise" … ve slánském muzeu jsme uvedli knihu, kterou vydalo nakladatelství Paseka v edici Zmizelé Čechy – Slaný. Když mi loni v létě nabídl redaktor Stanislav Škoda, abych knihu napsal, zaváhal jsem s odpovědí. To již není kniha o baroku, tematický rozsah je podstatně širší… příležitost však lákala a tak jsem pozval ke spolupráci Ivanu Hušákovou ze slánského muzea, která spravuje řadu let rozsáhlou fototéku města.

Cílem nebylo tradiční řešení, kdy na historický úvod – historii města Slaného v kostce – naváže mechanicky kolekce fotografií, ale že z dějin města skicovitě vybereme zejména to, co se více promítlo do změn jeho charakteru, vzhledu, a to právě s ohledem na obrazovou přílohu. Snažili jsme se budoucím čtenářům představit Slaný očima poutníka, který prochází nejen městem, ale především časem. Avšak i takto koncipovanou historickou skicu bylo možné načrtnout teprve po seznámení se s řadou historických pramenů. A tak jsem do rukou často bral staré mapy (1840, 1901, 1925), dohledával dochované stavební výkresy zaniklých domů.

Při psaní textu jsem si byl vědom toho, že ve Slaném, tak jako v každém jiném městě, má každý kout, každý dům svou historii, a to hmotnou i tu duchovní, řekli bychom intimní – rodinnou. Shdou okolností se objevila jednoho dne u mne v kanceláři Olga Černušáková ze Slaného, která, když jsem jí vyprávěl o přípravě knihy, přinesla druhý den rukopisné vzpomínky její předků – Karla Čížka († 1959), jeho bratra Josefa († 1945) a jejich sestry Alžběty († 1946), které mají bezprostřední vztah k životu dřívějšího města a dotvářejí jeho genia loci … Rodící se kapitoly rukopisu bylo třeba postupně doplňovat o obrazovou přílohu. Tady se vybíralo z velkého množství fotografií, které knihu svým způsobem rozhojňovaly o další informace a o konkrétní prostorovou představu. Čtenář tak „navštíví“ řadu zaniklých míst a rázem si uvědomí, nakolik se tvář města změnila po plošných demolicích v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Jak rychle tehdy město přišlo o svá půvabná zákoutí, která skýtalo třeba Fortenské předměstí, jeho úzké uličky. Nebo Pražské předměstí s malebným špalíčkem stavení okolo kovárny Josefa Hájka. Jak město najednou ztratilo část své historické podstaty, toho, co dosud dělalo Slaný Slaným. Do obrazové přílohy knihy jsme vybrali 192 obrázků – více ani nakladatelství neumožňovalo – sbírkových fotografií (nejvíce se uplatnily historické snímky Václav Krupičky, František Durase a Josefa Čížka), vedut a lavírovaných kreseb (Karel Liebscher, Josef Šembera) a obrazů (Karel Vik). Publikace je svým způsobem pokusem o malířský portrét, při jehož malbě byl rozhodující nejen „talent“ autorů, kteří se snažili se zadáním nakladatele vyrovnat, ale zejména rozsah malířské palety, tedy zejména sbírkového fondu fotografií. Do jaké míry se někdejší portrét města podařilo vykreslit, zhodnotí kritický čtenář sám.

Prezentace knihy proběhla sice za hojného počtu zájemců, ale bez slánské televize, fotografů … kniha totiž vznikla tak trochu mimo oficiální linii města, a to je nakonec, myslím si, dobře … ostatně jejím autorem nejsem ani já … dějiny si psali Slaňáci sami … ani kolegyně, ona nefotografovala, jen spravuje sbírku fotografií … ano, autorem jsou především ti, kteří již dnes ve většině leží na slánském svatém poli … a jejich kritika po přečtení by mě asi nejvíce zajímala…