Dobře rozkřesáno …na jih Čech letos asi nepojedu. Tak dlouho jsme odkládali a uvažovali o cestě do jižních Čech … až je najednou tuze pozdě, nic není dojednáno, takže až tak napřesrok. Co mě však mrzí, že se neuskuteční tradiční setkání na faře v Kamenice nad Lipou s Hroznatou Janouškem (snímek z loňského roku)… občas si napíšeme, zavoláme … a v sobotu ve schránce obálka z Kamenice a jeho kniha vzpomínek – Jiskry z popela I. (edice Myrta) … je to taková kolekce střípků z dětství – v době, kdy žil ve svém rodišti Kardašově Řečici … vybavují se mně některé příběhy, o kterých jsme v Kamenici mluvili … kdy v souvislosti s Alexandrem Solženicynem a jeho novelou Jeden den Ivana Denisoviče vzpomínal na ruského zajatce Andreje, kterého jako dítě poznal a teprve později si uvědomil, co jej asi mohlo očekávat ve své vlasti … upoutaly i medailonky – o řeholní sestře Emě, Msgre. Josefu Šmejkalovi, mariánském Drahově a zejména vyznání ke krajině … rybníkům, lesům … ke knize přiložil také časopis farnosti Farní listy, oproti minulému číslu zde ke Kamenici nad Lipou, Těmic, Lidmaně přibyl také Mnich … no, pěkná porce pro sedmdesátníka … A já vzpomínám na to loňské setkání, kdy jsme se probírali grafikami Arnošta Hrabala, vyprávěli o Sigismundu Bouškovi a Katolické moderně … a pak v restauraci při třeboňském Regentu si vyprávěli o rázovitém charakteru zdejších lidí … a i tom, že bychom měli něco připravit  ke dvacátému výročí úmrtí pražského biskupa a básníka Jana Lebedy († 1991)… jen, jestli mně to dovolí bolavé oči, posteskl si Hroznata … a když nás vyprovázel na autobus vyprávěl o liturgické reformě, o díle Pia Parsche … ještě na podzim přišel pohled z Rakous, z Heiligenkreuz … Hroznata tam putoval po jeho stopách … otče Hroznato, děkuji za to rozkřesání, pomohlo mně to v tomto čase … a těším se na další díl vzpomínek … 

Moje letní knihovna … změny u nás doma, u Přibylů knih přibylo, zvláště po dědovi Mírovi - Miroslav Strnad (*1925, † 2008), učitele literatury na kladenském gymnasiu … a tak dobrá žena Dana upravila garáž, kde auta již roky není, vše vybíleno, přibyla knihovna a také stará válenda … bývalá garáž – nyní moje „letní knihovna“, která má nevelká okna, kterými se dívám na nový záhon s čarověníky … jsou tedy letní rána, kdy rodina spí, já vyjdu na dvůr, zavoní rozdělovský les, za chvilku slyším to srýý, srýý, letní pokřik rorýsů … v "knihovně" zavoněl letně kopr a já listuji knihami. Ta knihovna má skutečně zajímavou strukturu … od dětských knih, astronomii, přes teologii k české próze a poezii, po které zde sahám nejraději.

A jsou tu i překvapení, která odkrývají tvář našeho dědy Míry (na obrázku se saxofonem, byl také jazzmanem)… nejen jeho drobné poznámky v knihách, datum, kdy tu nebo onu na sklonku života přečetl, ale i některé samizdaty Seifertových a Skácelových básní (tohoto básníka snad nejvíce miloval) a pak – poetické novoročenky básníka Oldřicha Kryštofka (*1922, † 1985) … dnes zapomenutého autora, šéfa obrozeného Pionýra v době Pražského jara, nato umlčeného … a to jej spojovalo právě s dědou Mírou – společná studia po roce 1945 na filosofické fakultě … mládí … studium … nadšení a naděje z utopie … zklamání … snaha vše napravit s vírou v lepší příští … umlčení mocnými … deziluze … nemoc a smrt …

A tak beru do rukou ty Kryštofkovy novoročenky (ta dole je z roku 1981)… často psané na stroji … ta poselství i dnes pravdivá … A jsou svým způsobem svědectvím o heroickém životě obou, jak vzácným v této době … jak mnoho zapomínáme, nebo nechceme vzpomínat, abychom si jaksi nezadali … A tak si po ránech, když nemusím do Slaného, nahlas rád čtu v poezii Seifertově, Hrubínově, Holanově, Čarkově, Skácelově a beru do rukou novoročenky Kryštofkovy … Ve spodním regálu knihovny čas od času vezmu Teologii Agapé od Josefa Zvěřiny, a ejhle … vše se nějak tajemně spojuje … a já si troufale myslím, že mají jaksi „vyhráno“ … tedy viděno sub specie aeternitatis …

Na Olšany, za N. P. Kondakovem  … Několik ruských ikon ze slánského a jedna pozoruhodně „barokní“ - tzv. palešská práce z kladenského muzea mě inspirovaly … taková ta vtírající se "čapkovská otázka" o smyslu života a původu věcí, jakou si kladl Karel Čapek v povídce Šlépěje nebo v knize Povětroň. I tady se dotazujeme na osud těchto památek … kdo je původně vlastnil? Jaké bylo její putování, než se dostaly do sbírek muzeí … toto uvažování nad ruskými ikonami mě přivedlo k postavě Nikodima Pavloviče Kondakova (†1844 Chalaň, † 1925 Praha) … pročetl jsem katalog výstavy Ze sbírek Kondakovova institutu (1995), a na stole mám pozoruhodný katalog žáka Kondakovova institutu Josefa Myslivce († 1971) - Catalogue of Icons from the collection of the former N. P. Kondakov Institute in Prague, Prague 1999 (Fontes historiae artium, 7) … vše zaujalo natolik, že jsem dokonce nahlédl do Kondakovovy pozůstalosti v Památníku národního písemnictví.

Konadakov  zemřel v Praze a já pátral po místě, jeho posledního odpočinku. A tak jsem na samý závěr měsíce července zajel do Prahy na Olšanský hřbitov, k tomu pozoruhodnému pravoslavnému chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Stavba ruských emigrantů, kteří museli po roce 1917 opustit svoji vlast; k těm patřil i zmíněný  byzantolog  Nikodim Pavlovič Kondakov. Architektura Vladimíra Brandta z let 1924-1925, ruského architekta emigranta, který také zemřel po roce 1940 ve věznici na Pankráci. Když jsem přicházel ke chrámu, dalo se do prudkého deště. Ale přivítali mě srdečně, uvedli do chrámu, postál jsem před ikonostasem a na můj dotaz, zda neznají místo, kde je pochován N. P. Kondakov, pravoslavná věřící  z Ruska vzala svazek klíčů a řekla, abych jí následoval … lilo jako z konve … ona prohodila něco o tom, že je to pěkný "šupec" …skrýval jsem jí pod deštníkem … otevřela boční vchod krypty chrámu … a tam ukázala desku, za kterou je pochována tato výjimečná osobnost světové byzantologie, kterému tehdejší Československo významně pomohlo … o tom se ostatně píše ve shora uvedených publikacích …

Poděkoval jsem a rozloučil, venku již přestávalo pršet a já měl jsem čas si prohlédnout okolí … díval jsem se na pozoruhodnou mozaiku Bohorodičky … ikonografický typ Bohorodičky Znamenije … Богоматерь Знамение … nazvanou podle textu z knihy proroka Izaiáše (7,14) … Pak procházel okolo chrámu a zastavoval se u řady hrobů ruských emigrantů … zaujal i pomník a kříž Ruské osvobozenecké armády (POA) … kříž byl zničen v roce 2004, posléze vztyčen nový kříž, "anonymní" … nápis obnoven v roce 2009… jak vše je bolestné i po tolika letech. 

Na kněžišti kostela je krásná mozaika Archanděla Michaela – "vážiče" duší při našem Posledním soudu … a Kristus, jehož pozoruhodnou mozaiku můžeme obdivovat při vstupu do krypty, bude nepochybně soudcem spravedlivým …  o tom si můžeme být v této falešné době  jisti … 

Ruská inspirace …ve sbírce starého umění NG ve Šternberském paláci se rád zastavuji u kolekce ruských ikon, které podle mého soudu jsou přece jen poněkud odstrčeny, aby více vynikl početný soubor italské středověké malby. Ta skupina ruských ikon mě upoutala nejen výtvarným provedením, ale i osudem – jedná se z velké části o díla, která byla součástí sbírky bývalého Kondakovova institutu; Nikodim Pavlovič Kondakov byl vynikajícím ruským historikem umění, znalec byzantského umění, který po roce 1917 musel opustit Rusko a posléze působil a přednášel v Praze, kde také v roce 1925 zemřel. Pochován je v kryptě Chrámu zesnutí přesvaté Bohorodice v pražských Olšanech.

Dalším impulsem pro setkání s ruskou kulturou byla duchovní cvičení s jezuitou Dr. Richardem Čemusem SJ, které jsem prožil před dvěma lety na Svaté Hoře u Příbrami, tento blízký spolupracovník Tomáše kardinála Špidlíka († 2010) nám mnohým otevřel dveře do světa spirituality křesťanského východu a k ruské literatuře …

Dalším podnětem byla ruská malba, zaujal mě tento obraz ruského malíře Něstěrova – jsou na něm Pavel Florenskij a Sergej Bulgakov. Dva vynikající myslitelé – duchovní Florenskij a intelektuál Bulgakov … ten byl vyhoštěn s ostatními intelektuály na "lodi spisovatelů" v roce 1922 do Paříže, kde působil na teologickém a filosofickém institutu sv. Sergeje, je dodnes překládán a studován… Duchovní Florenskij měl osud mučedníka… od roku 1928 v exilu, od roku 1933 v pracovním táboře … a v roce 1937 odsouzen k smrti a zastřelen na popravišti asi 20 km u Petrohradu, jeho hrob neznáme …

A tak jsem v duchu statí Sergeje Bulgakova vstoupil do světa F. M. Dostojevského … naposledy to byla jeho kniha Běsi (nebo také Démoni), od té knihy jsem se nemohl odtrhnout, jak aktuální v této době … A zpět k ikonám, na stole mám Katalog ikon Kondakovova institutu … J. Myslivec, Catalogue of Icons from the collection of the former N. P. Kondakov Institute in Prague (Praha, Artefactum 1999)… k tisku připravila Dr. Jana H. Hlaváčková, která také napsala pozoruhodnou předmluvu se vzpomínkou na Josefa Myslivce … ten katalog mě inspiroval, a tak a sedím nad několika ikonami ze slánského muzea, a jedné kladenské, ta je obzvlášť zajímavá … snad o nich časem něco napíšu, aby se o nich vědělo …

Když se tak dívám "kolem sebe a do sebe" vybavují se mně slova Štěpána Trofimoviče, jednoho z představitelů zmíněného Dostojevského díla, kde vystupoval jako velký znalec ruské literatury …tady jeho osobní výzva … Nuže vzhůru na cestu, abych vše odčinil. Na pozdní cestu, venku vládne pozdní podzim, mlhy se válejí na poli, umrzlá stařecká jinovatka se klade pod mé příští kroky a vítr hude píseň o blízkém hrobě … leč vzhůru na cestu, na novou cestu (Běsi, Praha Academia, 2004, s.326) … a potom, že Dostojevskij neměl smysl pro humor …

Bohorodička Glykofilúsa, Kréta, 2 pol. 15. století, původně ve sbírce Kondakovova institutu, dnes v NG, na svitku text proroka Izaiáše (61,1)- Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou (πνεῦμα κυρίου ἐπ' ἐμέ οὗ εἵνεκεν ἔχρισέν με )… Spasitel vyložil tento text v nazaretské synagoze (Lk 4,16-21)

Stanislav Krajník è morto († 16. 2. 2010), dožil se požehnaného věku, téměř 87 let … odešel skoro na konci dlouhé studené zimy – pravý opak prosluněné Itálie, kterou jsme společně tak milovali a kam jsme se spolu při nedělní sklence vína v duchu vraceli. Vzpomínám, jak jsem jej před svým prvním pobytem v Římě navštěvoval a on mě jako preceptor učil základy italštiny. Naučil mě poznávat Řím, Assisi, Florencii, ochutnávat italské víno, ale zejména nás oba italská pouť upevnila na cestě ke Kristu … vše tam ve věčném městě najednou člověk viděl v jiné perspektivě – průzračně a jasně … Po jeho odchodu zůstal na mém stole svazek dopisů …snad je časem, až to vše nějak v člověku usedne, použiji pro krátkou vzpomínkovou biografii …

Setkávali jsme se posledních zhruba patnáct let, pokud mu to dovolil zdravotní stav, vždy v neděli po mši u nás v Rozdělově, poseděli nad vybranou značkou vína a mluvili o tom, co nás během týdne zaujalo. On měl vždy několik bodů poznamenáno, aby jaksi nezapomněl … byla to sváteční setkání, na která jsme se oba těšili … on je charakterizoval v jednom dopise takto … Jak je to prosté, milý pane doktore (ach, jaký já jsem doktor!) – jarní kvítka, Vaše pohostinnost, a setkávání se svátostným Ježíšem, ostrovy, u nichž se unavený a už ne zdravý poutník zastavuje v závěru svého života … Slova vždy vše pokazí, tak nějak to říká na poušti liška malému princi – ale snad mně bude odpuštěno, že jsem si troufl vyslovit aspoň těchto pár myšlenek, jež naznačují, co pociťuji v těchto velikonočních dnech! Třebas si je ještě někdy přečtete (pyšná představa!) a připomenou Vám vzácné chvíle, kdy jsme se setkávali – u stolu Páně a u stolu Vašeho přátelství! (22. 3. 2005).

A měli jsme také některé stejné oblíbené spisovatele – Graham Green, Gilbert Keith Chesterton, Jaroslav Durych, Karel Čapek … k jeho nejoblíbenějším knihám patřil - Most svatého Ludvíka krále od Thorntona Wildera.

Měl rád květenu okolo Kladna, kterou dobře znal … při setkání nad nějakou květinou vždy doplnil latinský název a každým rokem se těšil na rozkvetlé dymnivky u sv. Jiří … Corydalis cava … A v duchu sv. Františka to pak byli ptáci, dokázal o nich úžasně vyprávět, jak se mu slétají na okno v jeho bytě a jak je v zimě krmí …

Při pohledu na dějiny Kladna – on byl vynikajícím historikem – napsal základní monografii o regionu v roce 1985 – Kladensko, jsme měli oba vztah k benediktinskému baroku; v tomto směru nás povzbudil břevnovský opat Anastáz Opasek, se kterým jsme se několikrát setkali. Ostatně i benediktinský kříž na rozdělovském kostele byl inspirován benediktinským uměním … často jsem jej doprovázel na autobusovou zastávku, kde jsme se dívali na kostel … jedno pole se nám zdálo prázdné, a tak vznikl námět zhotovit na průčelí benediktinský kříž, který Anastáz Opasek posvětil v květnu 1997 … tehdy také vyšla naše společná studie o benediktinském umění na Kladně … Deo gratias!

Vybavují se mi další mnohá setkání a vzpomínky na Krajníkovu badatelskou práci … třeba jeho vztah k Antonínu Dvořákovi, o jeho mladých letech ve Zlonicích napsal pozoruhodnou studii … Stanislavovy životní osudy, zejména dětství a mládí, však nebyly vůbec lehké … některá zranění si nesl celý život, měl stále čisté upřímné dětské srdce … jak zranitelné v této době (!) … 

Smutné bylo sledovat poslední dny jeho pozemské poutě, den poslední, úterý 16. února, se vryl do paměti. Kdysi jsem na těchto stránkách psal o třech králích; zvláštní, tito "tři králové" tří generací se setkali u úmrtního lůžka toho nejstaršího, Vladimír kolem třetí hodiny odpoledne přijel ze Slaného, chvilku nato Lukáš přiběhl z kladenského muzea, podvědomě slyšeli jeho volání … ten večer se Stanislav vrátil domů  …snad se tam jednou společně setkáme 

A tak se, přátelé, těším na jaro, až u sv. Jiří nad Libušínem rozkvetou dymnivky … letos to bude zvláště sváteční, prý tak oslaví jeho památku, snad jako jediní …