Dotyky krásné a bolavé

Dotyky krásné a bolavé … na včerejší setkání se Zlonicemi, Budeničkami a Perucí jsem se těšil. Opět setkání s krásnem tak trestuhodně zanedbaným, pro mnohé nečitelným, nezřetelným … a dnes je navíc slyšet i naléhavé přání některých, kteří říkají …kdyby to tak jen spadlo, abychom se o to nemuseli starat, je to zátěž a tak trochu zbytečnosti, radši o tom nemluvte, již to mluvení bolí, připomíná nám to naši bezmocnost, neschopnost a nakonec i nezájem … "tíživé" dědictví minulosti … toto však na Zlonicku nezaznívá … to jen poněkud ustaraný a pod administrativou klesající kněz Kristův Michal to vše musí unést … Dá se to však? Aby ano, tak musí být zájem nejen vrchnosti, ale zejména místních, to nám však zatím, zdá se, „nehrozí“ … a když se nakonec podaří dát věci do pohybu, čemuž osobně nevěřím, tak to bude příklad zlomu, diskontinuity, která bude šetřit na nákladech, zbavovat se starých věcí, detailů, prostě setření patiny stáří, nalomení duchovní vertikály … začarovaný bludný kruh.

A já si tak aspoň říkám, byl jsem při tom, jsem pamětník dotyků živých …Procházel jsem tak místy, které jsou spojeny s P. Václavem Páchou († 2000) a P. Zdeňkem Vodičkou († 2003), všude slyším jejich kroky, jejich hlas a před očima měl jejich pozemský úděl … Když přijedu do zámecké kaple v Budeničkách, vidím před sebou pokoncilní úpravu interiéru, kterou provedl Zdeněk Vodička. Byl to kněz moderní, zhotovil nový oltář, na stěnu umístil původní rozměrný obraz sv. Václava od Josefa Berglera, na konzoly pak postavil sochy sv. Petra a Pavla – dominantou kaple pak byla čelní stěna se sochou Ukřižovaného, původně prý od Panny Marie Sněžné v Praze … dnes zůstal pouze působivý korpus Krista, vše odstěhováno, život v kapli utichl … Kníže světa i zde dočasně zvítězil …

Ach ano, zapomněl jsem na Zlonice, první zastavení. Kostel pyšný, patronát kdysi bohatý - Kinští, proto také ta proměna prosté barokní Kaňkovy architektury v prostředí výpravnější. Na její obnovu však nezbývá sil, obnova interiéru nad možnosti všech. Ale ten průnik baroka - třeba ta sv. Maří Magdalena od Josefa Kleina (na obrázku) a nastupující secese, která na nás vystrkuje růžky v podání Josefa Fanty všude, je hoden k zamyšlení. Je to nedoceněný výtvarný vstup dekorativního umění inspirovaného sice barokem, ale to je jen takový úvodní tón, melodie je však již v jiné tónině …

Duchovně klesl zlonický kostel smrtí zdejšího arcibiskupského vikáře Mons. F.X. Rudolfa († 1949), následovalo těžké období, které protrpěl Karel P. Karel Krýzl († 1982) aniž se dožil svobody … údajně dostával 1 Kč za to, že natahoval hodiny na věži, každý den jednu korunu … i takový byl úděl kněží v tehdejší době …

Ten den jsme uzavřeli putování v Peruci, v překrásném kostele sv. Petra a Pavla od italského architekta Columbaniho. Uvnitř jsem byl naposledy, tuším, na pohřbu výjimečného kněze P. Václava Páchy. Zachován barok původní, ne tolik noblesní, jaksi přirozenější, ikonograficky rozmanitější a více český … těch obrazů se sv. Janem Nepomuckým … Překvapil barokní obraz Dětství Ježíšovo, neviděl jsem takový v širokém okolí a při svém putování za těmito památkami Ježíšova skrytého života mně tak unikl … A můj dojem z Peruce … zdálo se mně, že P. Václav Pácha včera zavřel dveře kostela a odešel, jakoby se tady zastavil čas …vzpomínka na něho o to naléhavější.

Nechám si projít hlavou, kam všechny věci plavou … tuto melodii jsem si pobrukoval, když jsem se vracel z jarního putování z Českého krasu. Vše začalo již ve čtvrtek prohlídkou kláštera v Hájku. Bylo odpoledne a já v mysli s ozvěnou historie, kterou jsem načetl ve starých pamětnicích, procházel ztichlými místnostmi konventu, ten den bez poutníků … pohled to byl neradostný, děsivé zásahy armády do organismu posvátného místa, snad nejvíce mě ranil pohled do bývalé knihovny, vyrabované regály, knihy prý pálili na hromadě, k čemu knihy … A já zavzpomínal na pečlivě a s láskou vedenou evidenci knih Anselmem Spálenkou, hájeckým kvardiánem. Když jsem odcházel, v Hájku zpívali ptáci, a přesto na mne tuze dolehla ta propast mezi minulostí a přítomností … A proto bylo třeba vyrazit za povzbuzením, lákal mě Beroun, v letech 1969/72 jsem se tam učil, a pak Český kras … Cesta vlakem přes Hostivice do Berouna, z Litovic jsem z okna vlaku sledoval opět Hájek; je to zvláštní pocit kroužit tak v minulosti významného poutního místa.

Vystoupil v Berouně a per pedes do Tetína. Tam kostel sv. Ludmily, ztichlý, vážný, sváteční … a v kalendáři byl Den vítězství a na návsi průvod mladých, ne, nebyli to poutníci s korouhvemi, to vlály prapory mládeže Dělnické strany. „Oklepal“ jsem se a vyšel na Kodu a pak přes řeku do Srbska, nato podél Berounky a Lodenického potoka. Všude cinkaly půllitry s pivem, prostě český národ slaví … nevím, jak se na to díval sv. Ivan v čarokrásném bývalém klášterním kostele ve sv. Janu pod Skalou. Ten také tak jako Hájek sloužil po roce 1950 jako vězení třídních nepřátel … Nedalo mně to a vyrazil jsem i druhý den do tohoto kraje, pročistit si mozek od marasmu jarní přírodou, stálo to zato. Chodil jsem po kopcích okolo Koněpruských jeskyň, poklekal k mateřídoušce, ta vůně, obdivoval českou krajinu, vnímal osudy lidí, které jsem potkával ve vlaku a v duchu myslel také na ty, kteří leží na tamních hřbitovech, tvůrci krajiny i jejího duchovního rozměru … na závěr v Berouně jsem vzpomněl na Václava Talicha, na jeho umění, na české tóny … Vzpomínám na tu trojici dní, a když si to nechám projít hlavou, byl to požehnaný čas … a zase bude u nás fechtování, … zase budou půllitry, zase se bude slavit, že by příznak morální krize, nevím, nechci být škarohlídem … ale já, deo-dante, budu putovat do Jičína, do okolní krajiny, abych se dotýkal její krásy a osudů, někdy bolestných … nechal jsem si totiž projít hlavou, kam všechny věci plavou … a jsem si jist … 

Mám před sebou na stole knihu Karla Vrány Svoboda k pravdě … vzácný dar, kytice filozofických, historických a literárních zamyšlení – shrnuto: pro mne svátek. Opět jedna z výjimečných osobností, které mně bylo dáno v životě potkat … bylo to v době, kdy jsem si doplňoval vědomosti na Katolické teologické fakultě, a byl to čas šťastný… šedé buňky mozkové ještě byly po ruce a člověk se jakoby znovu nadechoval, řada zafixovaných obrazů ze studií dávných kunsthistorických se pozoruhodně měnila, prohluboval se pohled na svět. … A na tom všem měl podstatnou úlohu právě mons. Karel Vrána. Potkávali jsme jej na chodbě v černém obleku, většinou stával u velkého stolu, kde se prodávaly knihy, kde s kupujícími diskutoval, pak přišel do posluchárny, po latinské modlitbě Ave Maria se posadil na kraj stolu, oslovil nás jako apoštolky a apoštoly a začal přednášet – filozofickou antropologii a teodiceu … to jsou ta setkání pro celý život, jako kdyby někdo zahrál pár tónů melodie poznání, v tomto případě k lidskému údělu, kultuře, Bohu - a vy toužíte se tu životnou melodii naučit zpívat … ty tóny máte v mysli a v té krásné melodii se stále utvrzujete … byla to pro mne asi ta nejkrásnější setkání, která jsem na katolické teologické fakultě zažil …

A tak jsme tehdy pozvali mons. Karla Vránu do našeho kraje, aby přijel na Budeč. On pozvání přijal a 27. 6. 1996 a zde měl také laudatio v rotundě sv. Petra a Pavla u příležitosti osmdesátin archeologa Dr. Miloše Šolla (* 1916, † 2004). Usilovali jsme tehdy jeho „budečskou řeč“ otisknout v Poslu z Budče, ale on na léto odjel do Jižního Tyrolska – Weitentalu u Vintlu (působil zde v letech 1951 – 1955), rukopis nechal doma a tak se Vránovo laudatio vzhledem k uzávěrce do Posla z Budče „nedostalo“ – jeho pozdrav a pohled na ten čarokrásný kraj přikládám. Ještě téhož roku přijel do Kladna, aby zahájil 18. prosince 1996 výstavu Monumenta rediviva II. v kladenském zámku … od té doby si mě nějak nezaslouženě zařadil do svého rozsáhlého adresáře a o Velikonocích mně posílal drobné publikace, které svým nákladem vydával (Svatý Václav, 2000, Společný evropský dům, 2001, Václav Renč, Pražská legenda, 2001) … a připojil pozdrav … tak v roce 2002 za básní Chvála stolu napsal … velikonočně zdravím a eucharisticky pamatuji Dr. Karel Vrána … naposledy jsme spolu mluvili při příležitosti, když jsme připravovali kolokvium o Štěpánovi z Pálče ve Slaném, tehdy chtěl přijet, ale pro nemoc nemohl … říkal, Páleč, to je moje stará láska … v Salzburgu totiž získal doktorát a jeho disertace pojednávala právě o eklesiologii Štěpána z Pálče …

Po smrti Karla Vrány († 11. 12. 2004) proběhl vzpomínkový večer na Katolické teologické fakultě a jeho dílu bylo věnováno jedno číslo Mezinárodní katolické revue Communio (3/2005) …mnoho o Karlu Vránovi napsali povolanější, jeho blízcí spolupracovníci a přátelé… tato vzpomínka měla jen připomenout otevřené srdce Karla Vrány i pro zdánlivě nepodstatné věci, pro úsilí obnovy kulturního a duchovního života v našem regionu … kéž by se v této mrzuté době našel někdo, kdo by jako on dokázal notovat melodii o životě, který nezná konce, melodii, která by se nám bezděky vybavila, když vidíme kolem sebe ty ubohé stavitele babylonských věží, neboť …Ten, který trůní na nebesích, se směje, jsou Pánu k smíchu (Ps 2, 4) … tento úryvek žalmu připojil Karel Vrána ke své studii Smysl pro humor (Karel Vrána, Experiment křesťanství, 1995,190-229) … patří k jeho nejkrásnějším… R.I.P. 
 

Tajemství třpytu na Louštínech… každý poutník nosí v srdci místa, kam se rád čas od času vrací. A takovým mým místem jsou Louštíny nad Řevničovem; oba - Malý i Velký - zdobí bukové porosty, snad nejkrásnější v kraji, a to zejména na podzim a v zimě. Tehdy, když napadne sníh a obloha je modrá. A ten dnešní byl takovým dnem, promrzlý a korunovaný modrým nebem, po kterém putovalo slunce. Ráno na teploměru mínus 11°C, krátká cesta Rozdělovem na motorák, odjezd v 8.52 … ve vlaku skvělá společnost, je stále co sledovat, tolik osudů a setkání … a za necelou hodinu výstup v Řevničově. Odtud pak po zelené značce na Malý a Velký Louštín. Přátelé, jaká to změna, včera výstava svatováclavská v Praze, tolik lidí, aut, "babylonské popletení jazyků" a tady najednou klid, zimní ticho! Znáte to, když sněží ze stromů pod modrou oblohou a odkudsi zazpívá pták, civilizace na chvilku mimo … člověk najednou cítí, jak i jeho bytí zapadá do tradičního koloběhu přírody, i odchod na věčnost má najednou logiku …

Na Louštíny chodím již téměř třicet let, pokaždé jiné setkání. Vzpomínám na ta dávná, na ta brouzdání ve sněhu, nebo na ta podzimní, kdy cítíte tlející listí. Ale to dnešní zimní patřilo mezi ta nejpozoruhodnější … člověk se dnes tady totiž dotýkal tajemství třpytu, celá ta bílá plocha se třpytila … sváteční setkání s krásou, která nás přesahuje, která není v moci člověka. A naše radost byla i v tom, že jsme nebyli sami, kdo dnes za tímto tajemstvím putovali … Zajímavé, někdo na informační tabuli zavěsil obraz Madony …
Biskup a básník Jan Lebeda, který pobýval ve vyhnanství na faře v Řevničově (1952-1958), na tato místa také často putoval, i pro něho, pro jeho básnickou duši, to byla chvíle útěchy … on zde a v okolí nacházel úseky staré „erfurtské cesty“, kterou prý svatý Vojtěch odcházel z vlasti … V dubnu 1972 pak vydal na Kladně u Josefa Cipry bibliofilii Džbán … kde píše … Zrak otevři a projde ti / zde jízda králů. Třicet století / své značky / psalo do nás pero, / jež nezná rzi … Řad čtrnáctero / mne zajalo … tak znavený // a přec tak šťastný zde se cítím … / jsem mimo čas – a zdá se mi: jsem zasypáván rajským kvítím a ukolébán bájemi …

A tak příště budu putovat blíž ke Džbánu, ke Kounovu, k Čtrnácti řadám kamenným a tajemné kapli sv. Vojtěcha … za tajemstvím třpytu a sv. Vojtěchem.