Nechám si projít hlavou, kam všechny věci plavou … tuto melodii jsem si pobrukoval, když jsem se vracel z jarního putování z Českého krasu. Vše začalo již ve čtvrtek prohlídkou kláštera v Hájku. Bylo odpoledne a já v mysli s ozvěnou historie, kterou jsem načetl ve starých pamětnicích, procházel ztichlými místnostmi konventu, ten den bez poutníků … pohled to byl neradostný, děsivé zásahy armády do organismu posvátného místa, snad nejvíce mě ranil pohled do bývalé knihovny, vyrabované regály, knihy prý pálili na hromadě, k čemu knihy … A já zavzpomínal na pečlivě a s láskou vedenou evidenci knih Anselmem Spálenkou, hájeckým kvardiánem. Když jsem odcházel, v Hájku zpívali ptáci, a přesto na mne tuze dolehla ta propast mezi minulostí a přítomností … A proto bylo třeba vyrazit za povzbuzením, lákal mě Beroun, v letech 1969/72 jsem se tam učil, a pak Český kras … Cesta vlakem přes Hostivice do Berouna, z Litovic jsem z okna vlaku sledoval opět Hájek; je to zvláštní pocit kroužit tak v minulosti významného poutního místa.

Vystoupil v Berouně a per pedes do Tetína. Tam kostel sv. Ludmily, ztichlý, vážný, sváteční … a v kalendáři byl Den vítězství a na návsi průvod mladých, ne, nebyli to poutníci s korouhvemi, to vlály prapory mládeže Dělnické strany. „Oklepal“ jsem se a vyšel na Kodu a pak přes řeku do Srbska, nato podél Berounky a Lodenického potoka. Všude cinkaly půllitry s pivem, prostě český národ slaví … nevím, jak se na to díval sv. Ivan v čarokrásném bývalém klášterním kostele ve sv. Janu pod Skalou. Ten také tak jako Hájek sloužil po roce 1950 jako vězení třídních nepřátel … Nedalo mně to a vyrazil jsem i druhý den do tohoto kraje, pročistit si mozek od marasmu jarní přírodou, stálo to zato. Chodil jsem po kopcích okolo Koněpruských jeskyň, poklekal k mateřídoušce, ta vůně, obdivoval českou krajinu, vnímal osudy lidí, které jsem potkával ve vlaku a v duchu myslel také na ty, kteří leží na tamních hřbitovech, tvůrci krajiny i jejího duchovního rozměru … na závěr v Berouně jsem vzpomněl na Václava Talicha, na jeho umění, na české tóny … Vzpomínám na tu trojici dní, a když si to nechám projít hlavou, byl to požehnaný čas … a zase bude u nás fechtování, … zase budou půllitry, zase se bude slavit, že by příznak morální krize, nevím, nechci být škarohlídem … ale já, deo-dante, budu putovat do Jičína, do okolní krajiny, abych se dotýkal její krásy a osudů, někdy bolestných … nechal jsem si totiž projít hlavou, kam všechny věci plavou … a jsem si jist …