Velikonoční oktáv, konečně jaro a navíc kdesi nové muzeum peří – bylo třeba se na chvilku osvěžit od těch úředních, prof. Antonín Leopold promine, přesolených marginálií, zčerstva se nadechnout. Proto jsme vyrazili za plameňáky a tučňáky – kde však tolik azbuky v uších, je to tak … A pak dál vzhůru ke kostelíku sv. Kláry, do botanické zahrady, potěšit se probouzejícím jarem a pohledem na Prahu. Zatímco Karel Čapek dokázal každou květinu pojmenovat, my jsme měli štěstí, rozkvetlých bylo málo a navíc všude cedulky. Obdivoval jsem znalce tulipánů, jak ze stativu fotografoval detaily ze záhonu – Tulipa kaufmanniana, česky Tulipán Kaufmannův, a po mém – tulipán. Ale budu si pamatovat, pak ty krásné koniklece, křehká to květina – následoval výhled na zámek v Tróji a pokochání se pohledem na vinohrad, který byl jaksi v očekávání. Nazpátek kolem opuncií do Fata morgany, kde jsem se přenesl do prostředí tropických krajů – procházel jsem vegetací sukulentní, nížinným deštným lesem a horskou částí – kolem poletovali motýli a já si říkal, sem by měly chodit katechetky s dětmi, když se jim vykládá o stvoření světa, aby viděly tu krásu, tu rozmanitost, tu dokonalost květu orchidejí – já tam viděl Phalaenopsis buyssoniana, Phalaenopsis amabilis, Paphipedilium charlesworthii – a nakonec i masožravé rostliny, prostě dílo Stvořitele.



Vyšel jsem ven a pln dojmů, které narušoval zvuk aut a zápach benzínu, přešel most a rázem se octl ve Stromovce … kolik let jsem tady nebyl … a na obzoru letohrádek v Královské oboře, dílo Jiřího Fischera (1804-1806) – pod ním alej rozkvetlých sakur, vše pak korunovala dramaticky laděná obloha se slunečními světelnými břity … přiznám se, že mě v tomto společenství ta stavba skutečně zaujala. A když jsem vystoupal vzhůru, následovalo další sváteční setkání – sochařské dílo Karla Dvořáka a jeho Akt chlapce. Loni jsem putoval tak trochu po stopách tohoto sochaře v Pěčíně, kde kreslil, letos o Zeleném čtvrtku jsem obdivoval jeho sv. Václava v katedrále sv. Víta – vliv české gotiky (socha sv. Jiří na nádvoří Pražského hradu) a italské Donatellovy lekce – šestnáctkrát navštívil Itálii. Zde – jak píše ve skvělé monografii Jaromír Pečírka – znamená toto dílo v sochařském podání rozhodný krok ke skutečnosti. Je z nejrealističtějších soch Dvořákových. Tělo nedospělého chlapce je tu podáno v celé své nehotovosti, nespanilosti, nesouladnosti, v celé své pravdivosti … Jaký to kontrapunkt krása přírody, krása tvarů květů orchidejí a umělecká krása – ano ta touha po kráse, po pravdě – jak strhující a posilující v tomto zmatku hodnot. A já procházel Bubenčí kolem hospůdek a taveren – a zastavil se u kostela, kolem kterého jsem šel poprvé; zaujal. Říkal jsem si, večer se musím podívat do průvodce, co o něm píše E. Poche – shodou okolností to byl kostel sv. Gotharda a přátele k němu „patřící“ jsem měl tu radost v neděli odpoledne u sv. Gotharda ve Slaném přivítat … bylo to jedno z nejkrásnějších setkání letošního roku. Ostatně, mohlo tomu být u přátel, kteří hledají Pravdu a Krásu, jinak …

Statečný dopis ze Sušice … je doba postní, ve farnosti dvě úmrtí a člověk vidí, jak mnozí nesou své kříže, jak jinak … před očima postní památky, třeba kříž u Kozojed na Rakovnicku (na obrázku), který mně před časem ukázala Eva Volfová … a pak písemné svědectví o očekávání věčného jara.
V roce 2001 se mně dostal do rukou dopis Václava Podlahy ze Sušice, adresovaný MUDr. Albertu Lerochovi … oba jsou již mrtví, v době postní jej do rukou beru často … Václav tehdy napsal … Milý Alberte, jsem schopen napsat Ti pár řádků a poděkovat a poděkovat za všechny Tvá povzbuzující slova, které jsem od Tebe dostal. Nebyla to pro mne lehká situace. Jaký je momentálně můj stav? Jsem stále dost unavený, rozum říká, je to poslední etapa Tvého pozemského pobývání, tak jako všechno na světě má své rozmezí, tak je to i s naším životem. Ale je zde víra a její perspektiva je kolosální, docela věčná. Ano, nevím, co napsat o průběhu onemocnění, apatičnost ke všemu, stále se vracel ke krátkým modlitbám směřujícím k nekonečnu, prostě síla víry. To bylo, co mne drželo, v některých chvílích to bylo to jediné. Na soustředěnou modlitbu to nevypadalo, mozek na ni nestačil. Díky Pepo – Novým a jeho švagrové jsem měl neustálý přísun nových myšlenek. Duchovní správa přinášela Svátost, tak zdroj života jsem měl. Prostě skutečný život byl se mnou. Situace se poněkud konsolidovala, za nějaký čas jsem mohl i povstat a přejít pokoj. Tu a tam prohlédnout noviny. S možným umíráním jsem byl vyrovnaný. Díky Pepovi jsem stále vedle sebe cítil přítele a jeho švagrová se překonávala v péči o mne. Odpust překlepy, nelze to bez nich.



Nyní mně zařídili donášku teplých jídel, jím málo, ale je to výhodné. Kladu si otázku, co je člověk a co by byl bez Boha. Jsem plně připraven na příchod smrti, vždyť je to přechodní stanice do věčnosti, pro kterou jsme stvořeni. Tak nastal i náš čas.
Čekám na obrubníku posledního chodníku, po kterém si to hasíme vpřed. Jsem přesvědčen, že se to dá zvládnout. Těším se na mši svatou a pak na milé společenství rodiny Nových … Tak to snad nějak dožiji i přežiji, než budu stát před svým Pánem. Poznávám, jak je třeba se za tyto věci včas modlit, ne až na poslední chvíli. Poznávám, jak cesta, kterou jsem volil, je správná a nesmí to být na poslední chvíli. Modlit se včas, ne na poslední chvíli, čas se zkracuje. Nezáleží na dlouhých modlitbách, ale na jejich častém opakování. Stěžejní je růženec. Tak to patří k mé přípravě pro odchod z tohoto pomíjejícího světa do věčnosti. Již je to za dveřmi. Víra - jak je to ohromný pojem, rozhodující skutečnost.
Chtěl jsem Ti, Alberte, připomenout, že vyhrajeme. Dnes cítím značnou úlevu na zdraví a přeji Ti tentýž prožitek … vždyť Kristus nás stvořil pro sebe, jinak na Tebe často vzpomínám. Jsem přesvědčen, že se na věčnosti shledáme. Nezapomeň na to, to je teď pro nás to nejdůležitější. Pozdravuj svou milou choť a žijte v Kristu. Jsem s vámi a patří nám věčnost. Sušice 2.3. 2001, podzim života se mění ve věčné jaro …



MUDr. Albert Leroch tehdy k dopisu připsal – Půjčuji Ti statečný dopis Václava. Půjdeme také tak? Můžeš si ho oxeroxovat. Vrať mi ho, rád ho čtu. Bude Ti povzbuzením.
Byl jsem na hřbitově v Sušici v roce 2003 a našel jsem tam také hrob statečného Václava Podlahy, zemřel před pěti roky 28. 3. 2003 …R.I.P.

Je ráno osmého března a je nevlídně, já cestuji do Slaného na akademii volného času – přijede Tomáš Durdík, po sedmé čekání na autobus u kladenského gastronomu. Vždy jsem se rád z té městské „náhorní plošiny“ díval na Podřipsko, dnes překáží nejen ošklivé domy a ke všemu navíc přibyly příšerné vrtule u Pcher. Nikdy jsem si nemyslel, jak dokáží narušit panorama. Oči totiž již nesledují obzor s Řípem, ale jejich pohled je strháván bližšími vrtulemi, a tak se vše nějak zakalilo…



A tak trochu otráveně sedám do autobusu a beru do rukou SALVE - jak je v záhlaví psáno revue pro teologii a duchovní život - a začtu se do rozhovoru s Christophem kardinálem Schönbornem OP, článek zaujal… A já jsem se tak trochu zasnil, předběhl jsem čas, je jaro a opět putuji tak jako loni tou čarokrásnou krajinou kolem Litoměřic na Skalku … a loni jsem tu zjistil zajímavou věc, tento vídeňský arcibiskup Christoph kardinál Schönborn se narodil právě na zámku na Skalce. A několik dní přede mnou se zde zastavil, aby si to připomněl a poděkoval za svůj život - a v takové domácké, byť poměrně rozsáhlé, galerii se podepsal do pamětní knihy. Na jeho památku tam dali pod sklo několik listů z časopisu Der Sonntag, kde je curriculum vitae kardinála, včetně historické fotografie zámku - je zde zakroužkováno okno místnosti, kde se 22. 1. 1945 narodil.



Doba byla zlá, a tak na jaře téhož roku zámek s rodiči opustil a v zemi, kde je dnes právě tolik vrtulí, hledal odpověď na otázku, co je Pravda - stal se dominikánem. Musím přiznat, že to bylo jedno z loňských nejkrásnějších putování po Středohoří.
Při pohledu na dnešní dění okolo nás je ten rozhovor vskutku inspirativní. Jde v něm o vztah mezi vědou a teologií, o stálém nebezpečí ideologizace vědeckých teorií a o tom, že neexistuje rozpor mezi vědou a teologií, pokud respektují svoje hranice. A pak také, že ateismus je světový názor a nemá s přírodními vědami nic společného. A je zdůrazněno, že se i v této době odehrává boj o Pravdu a že rezignace ji poznat znamená v posledku rezignovat na rozlišování dobra a zla. A také že Pravda není naším vlastnictvím, naším produktem, stejně jako Láska. Tu lze pouze obdržet a předávat jako dar…
Když jsem dočetl tento zajímavý rozhovor, vynořily se opět nad Pcherami ty obludné vrtule a já jsem si najednou uvědomil, kolik jich i v tom Rakousku asi takto straší… kam se ten náš pan kardinál jako miminko musel odstěhovat, aby mohl poznávat Pravdu, když u nás začal tvrdě vládnout tzv. vědecký dialektický materialismus…