Jako když kámen hodím do holubníku. Tak trochu všedně uondán jsem se v sobotu 9. února rozjel do Prahy. Občas navštěvuji přednášky na Institutu františkánských studii. Prostě jsem zatoužil tak trochu zajet na hlubinu a nechat se prozářit duchem sv. Františka se vzpomínkou na Assisi. A tak jsem opět seděl v přednáškovém sále Kongregace šedých školských sester sv. Františka, který je pod kostelem sv. Bartoloměje v "proslulé" Bartolomějské a poslouchal Regaláta Beneše. Jaký to kontrast - zatímco my jsme sledovali filiace františkánských legend, tak na hradě pražském zuřil boj o trůn. A já v těch chvílích v duchu putoval za svatým Františkem do slunné Umbrie a procházel jsem společně s Johannesem Jörgensenem naše Assisi. Při přednášce mě zaujal výrok, že když evangelický pastor Paul Sabatier († 1928) napsal první práce o legendách sv. Františka a uvedl, že mezi nejstarší práce patří Zrcadlo dokonalosti, tak to Jacques Dalarun v situaci tehdejšího bádání přirovnal k tomu, že je to jako když hodíte kámen do holubníku. A to přirovnání se mně líbilo. Vím, pro nezasvěcené je otázka filiace legend o sv. Františkovi skutečně na okraji … ale já jsem si opět s chutí pročítal na začátku postní doby ten úžasný text Tomáše Celana a uvědomoval jsem si, jak tomuto světu místy tak zkaženému chybí osobnost sv. Františka … ten jeho úsměv, údiv a pokora.



O polední přestávce jsem se zastavil v konventním kostele františkánů a pak jsem procházel františkánskou zahradou, kde slunce hřálo a svítilo na všechny - na ty, kdo přijeli obdivovat Prahu i na skupinu bezdomovců, kteří posedávali na lavičkách a něčemu se smáli a popíjeli. Okolo šli navonění lidé a vzrušeně diskutovali o volbách prezidentských, a já seděl na lavičce na únorovém slunci, četl o tom, jak sv. František opravoval kostely …nade mnou modrá obloha a v mysli verše Jorgensenovy - Uprostřed římské Campagně silnice osamělá, v zelené, vlnivé Campagni silnice bílá a pustá: za mnou slunce zapadající, v teplý den únorový, přede mnou stín můj, vůkol ticho a nade mnou, v obloze bělomodré, skřivani pějící bez ustání …
Ale ten příměr Dalaruna mně přece jen v mysli zůstal; a já uvažoval o tom, jaké by to bylo hodit kámen do holubníku našich zákonodárců sedících na Pražském hradě … určitě by se rozletěli