Vzpomínky na minulost aneb o kontinuitě putování časností. V pondělí 12. února jsem dostal zprávu od svého kladenského přítele Zdeňka Štorka, že dal na web fotografie z meteorických astronomických expedic, přičemž ty nejstarší jsou z roku 1963. Když jsem si vše prohlédl, s úžasem jsem si připomněl jeho práci a bytostně úzký vztah k expedicím, mnohé se mně nově vybavilo při prohlídce snímků … dívám se i na snímky osobní, tak nahoře moje ospalá "maličkost" po ranní hygieně a společná fotografie z Úpice v roce 1975, další obrázky jsou ze Slovenska, tehdy jsem se Zdeňkem cestoval na Zbojskou vlakem … A já mám optět před sebou ta setkání na Kladně, v pátém "věžáku", kde jsme měli astronomickou klubovnu, vzpomínám na jeho "zapálený" pohled na hvězdy. A na druhé straně vše tak trochu smutné. Smutek spočíval nejen ve faktu, že někteří mladí astronomové na fotografiích - Mazurkiewicz, Nečas, Šilhán - již nejsou mezi námi. Ale jakési posmutnění cítím i v tom, že v mém věku už se nedá začít něco znovu, a tahle skutečnost mě zaskočila. Ale i tak to bylo skvělé a právě na tom má lví podíl i Zdeněk Štorek, který zůstal věrný věci dodnes … a to se počítá … (na obrázku mapka hvězdné oblohy, do které jsme zakreslovali meteory a průsvitka na proměřování) …



Když se večer zadívám na hvězdnou oblohu, uvědomuji si, jak jsem jí za mnohé vděčný. Pronikl jsem tak trochu do tajů galaxií, hvězdokup, naučila mě znát i malá souhvězdí severní oblohy - Ještěrku, Delfína. A vždy mně vzrušovalo to, že se dívám na svým způsobem neměnné uspořádání hvězd, pod kterým stál už Johann Kepler kolem roku 1600 v Praze, kde působil s Tychonem Brahem. K zájmu o Keplera a Braha mne dovedl předčasně zesnulý historik přírodních věd Dr. Zdeněk Horský. Zemřel v roce 1988, tehdy jsem dával dohromady krátký článek o vyobrazení Riccioliho systému na jednom fragmentu barokního obrazu kladenského muzea (na obrázku), rozluštění tohoto vyobrazení - tedy, že se jedná o Ricciolův geocentrický model, se již nedožil. 



Má povaha, stále hledající a těkající, však nebyla úplně věrná tomuto, řekl bych až mechanickému a strukturálně čistému pojetí všehomíra. A proto přišly dějiny umění – Max Dvořák – a jeho kniha Umění jako projev ducha a najednou se vše rozechvělo. Ale jak říká Tomáš Halík - co se nechvěje, není pevné. A moje, tak trochu astrologicky řečeno, blíženecky rozpolcená osobnost Poluxe a Castora, se rozkročila a dychtivě hledala něco přesažného. A skutečně nacházela … stál jsem s údivem pod klenbou Pantheonu v Římě, díval se na fresky Massaccia v kapli karmelitánů Cappella Brancacci ve Florencii, na Raffaelovy fresky ve Vatikánských sálech, obdivoval Giottovy fresky v Assisi, četl ve Štechově Rembrandtovi, anebo s pokorou stál před prostou dřevěnou Pietou z kostela v Řisutech u Slaného, jako znamením života lidí na Slánsku … a pak přišel dotek teologie … Mons. Karel Vrána, Dr. Jaroslav V. Polc a biblisté … tolik se toho v mém životě změnilo …
Řečeno slovy teologa Karla Rahnera … Co všechno jsem již nechal procházet svým duchem, co všechno jsem již myslil a co se učil, můj Bože! … Vpravdě jsem se mnoho věcí naučil jen proto, abych je zase zapomněl a abych ve vědění učinil zkušenost své malosti, chudoby a omezení … a tak vnímám tu mou těkající povahu svým způsobem jako dar, abych zakusil vědomí existence Toho, který vše přesahuje a jehož dílem je i ta večerní krásná obloha a z ní padající hvězdy, kterým jsem věnoval kdysi tolik pozornosti … a že jsem nebyl sám, za to jsem vděčný i svému příteli Zdeňku Štorkovi, neboť on stál na počátku mého vykročení na cesty, které sice vedly jinou krajinou, ale mají stejného Jmenovatele.

Jako když kámen hodím do holubníku. Tak trochu všedně uondán jsem se v sobotu 9. února rozjel do Prahy. Občas navštěvuji přednášky na Institutu františkánských studii. Prostě jsem zatoužil tak trochu zajet na hlubinu a nechat se prozářit duchem sv. Františka se vzpomínkou na Assisi. A tak jsem opět seděl v přednáškovém sále Kongregace šedých školských sester sv. Františka, který je pod kostelem sv. Bartoloměje v "proslulé" Bartolomějské a poslouchal Regaláta Beneše. Jaký to kontrast - zatímco my jsme sledovali filiace františkánských legend, tak na hradě pražském zuřil boj o trůn. A já v těch chvílích v duchu putoval za svatým Františkem do slunné Umbrie a procházel jsem společně s Johannesem Jörgensenem naše Assisi. Při přednášce mě zaujal výrok, že když evangelický pastor Paul Sabatier († 1928) napsal první práce o legendách sv. Františka a uvedl, že mezi nejstarší práce patří Zrcadlo dokonalosti, tak to Jacques Dalarun v situaci tehdejšího bádání přirovnal k tomu, že je to jako když hodíte kámen do holubníku. A to přirovnání se mně líbilo. Vím, pro nezasvěcené je otázka filiace legend o sv. Františkovi skutečně na okraji … ale já jsem si opět s chutí pročítal na začátku postní doby ten úžasný text Tomáše Celana a uvědomoval jsem si, jak tomuto světu místy tak zkaženému chybí osobnost sv. Františka … ten jeho úsměv, údiv a pokora.



O polední přestávce jsem se zastavil v konventním kostele františkánů a pak jsem procházel františkánskou zahradou, kde slunce hřálo a svítilo na všechny - na ty, kdo přijeli obdivovat Prahu i na skupinu bezdomovců, kteří posedávali na lavičkách a něčemu se smáli a popíjeli. Okolo šli navonění lidé a vzrušeně diskutovali o volbách prezidentských, a já seděl na lavičce na únorovém slunci, četl o tom, jak sv. František opravoval kostely …nade mnou modrá obloha a v mysli verše Jorgensenovy - Uprostřed římské Campagně silnice osamělá, v zelené, vlnivé Campagni silnice bílá a pustá: za mnou slunce zapadající, v teplý den únorový, přede mnou stín můj, vůkol ticho a nade mnou, v obloze bělomodré, skřivani pějící bez ustání …
Ale ten příměr Dalaruna mně přece jen v mysli zůstal; a já uvažoval o tom, jaké by to bylo hodit kámen do holubníku našich zákonodárců sedících na Pražském hradě … určitě by se rozletěli

Z Oxfordu do Budeniček, aneb po stopách anglických podkoních, psovodů, žokejů a trenérů v Rakousku – Uhersku. Zamračený první únorový pátek a mě zaskočilo to, čemu říkám globalizace, v tomto případě však ve smyslu pozitivním. Kdysi, zhruba před patnácti lety, jsem pro poutníky napsal takové krátké povídání o hrobce Kinských v Budeničkách. Je to taková má láska, jakási quintessence aristokratické winckelmannovské estetiky na Slánsku. A z domova najednou zpráva od syna Martina … píše ti někdo z Oxfordu, ale neznal tvou adresu, tak to poslal na tu mou. A pak se objevil pozdrav Kamily Pecher, která pracuje v knihovně v Oxfordu a pomáhá svému kolegovi Johnu Pinfoldovi s přípravou knihy Anglický vliv na dostihy v Rakousku – Uhersku. A že četla v Oxfordu ten poutnický letáček, kde se píše mimo jiné o Reynoldsovi (*1861 Lednice), který pracoval jako veterinář pro Kinské v Heřmanově Městci a po návratu do Anglie v roce 1905 tragicky zahynul. A dotazovala se také, zda je v hrobce pohřbena Alžběta Kinská († 1909 v Luxoru) a její muž kníže Karel Kinský (†1919) – jediný český vítěz Velké liverpoolské.



Kdysi jsem o hrobce psal do Posla z Budče a tehdy se zajímal i o to, kdo je uvnitř pohřben – a skutečně – odpočívají tam oba. Ještě jsem stačil nalézt zápis ve farní kronice o pohřbu Alžběty a s obrázky hrobky obratem poslal do Oxfordu. Během několika minut přišlo poděkování, s drobnou připomínkou, že jsem na pohřební desce u Karla Kinského napsal špatně datum 1868 … s dovětkem, že se narodil roku 1858 … Snažím se mu jít po stopě zde v Anglii, kde tak rád lovil, a také dlouho působil jako diplomat …píše Kamila Pecher.
A tak hrobka Kinských dostává opět tak trochu jiných rozměr – duch očistného a ušlechtilého světa antiky, tóny Beethovenovy Pastorální symfonie – leží tam pochován jeho mecenáš Ferdinand Kinský († 1812) – tragicky zahynul po pádu z koně ve Veltrusích – obohatilo ovzduší koňských odstihů. Tehdy, v roce 1812, to byla bolest a smutek, zatímco v roce 1883 v duchu slyšíme ovace diváků, za kterých přijížděl na koni Zoedone (na obrázku) do cíle Velké liverpoolské Karel Kinský – její jediný český vítěz v historii …



A dnes? Na cestě do Zlonic potkávám s kárkou dva nenechavce, jak si uloupli trochu toho kovu z hrobky Kinských, snad okapy, hromosvod, snad, při činu jsem je neviděl … oni nemohou slyšet ty Beethovenovy tóny a ani ten zvuk podkov a odfrkávání koně, který pod Karlem Kinským vjíždí vítězně do cíle …Grand National steeplechase at Aintree … tak hluboko klesl ten kraj okolo Zlonic, to bývalé skvělé Zlonické panství, jak jsme to tady všechno mistrovsky zbabrali …
Karel Kinský je již v cíli, tedy v tom skutečném Cíli … zatímco my se belháme tak trochu nezodpovědně v tomto čase. A snad nám mohou být jakýmsi povzbuzením na cestě právě životní příběhy těch, kteří – očekávají hlas Pána (tak to stálo a stojí napsáno na štítu hrobky – a to od počátku česky!) v té ušlechtilé a dnes tak zubožené památce při cestě lemované kaštany mezi Zlonicemi a Budeničkami …R.I.P.