V sobotu jsem vyrazil na výstavu, na kterou jsem se již delší dobu těšil … nazvanou velkoryse,
Joža Uprka – Evropan slováckého venkova. Tož pravda, i rodáka z moravského Slovácka, z Valtic, až zaskočily ty barevné tóny, ta jeho barevná skvrna, kterou vytvářel obrazy … které v tom duchovním vakuu poblíž Prahy působí na diváka jako zjevení … a tak jsem dvě hodiny procházel výstavou, fotografoval, sledoval práci malíře a nakonec ocenil i architektonické řešení emeritního ředitele NG Milana Knížáka, které Uprkovým obrazům nekonkurovalo, jak bych skoro očekával, ale jemně zeleným podtónem panelů dalo jeho plátnům skutečně vyniknout. Osobně mě nejvíce zaujala Uprkova práce s barvou, některé obrazy představovaly hotový koncert … u Portrétu dvou dívek z ostravské
galerie jsem postával dlouhou dobu a vychutnával jeho barevný cit a zároveň odvahu … a pak to byly secesní prvky … obraz Úvodnice z Velké, kde Uprka z barevného vjemu krojovaných žen upředl téměř ornamentální secesní rytmické rozvržení. Škoda, že nebyl vystaven Pohřeb, Uprkovo dílo, které ještě více rozvíjí toto secesní směřování … byla to i zbožnost Moravanů. Když jsem se díval na Uprkovy literáty (Na kruchtě), tak jsem v duchu slyšel tóny varhan z první věty Slovácké svity Vítězslava Nováka … "zaslechl" jsem modlitby dívek na několika plátnech poutě u sv. Antonínka. Postrádal jsem však jeho Nedělní ráno, malbu pastýře, který nemůže pro povinnosti do kostela a tak rozjímá alespoň v tichu s modlitební knihou v ruce … Více než Jízda králů a Lanžhotské hody zaujalo Boží Tělo ve Velké … Při všem tom obdivu jsem si přirozeně uvědomil, že pozdní dílo Uprkovo má své limity … jak trefně poznamenal kdysi V. V. Štech, že mu před očima zmizel lid, jemuž tak rozuměl … a že se v závěru tvorby objevuje malířská tvrdost … Tragické při tom bylo, jak postřehl Štech, že mu tehdy utekl skutečný život, který celá léta líčil… na rozběhlých jihomoravských polích již tehdy hučí motory a kolem projíždějí auta … šat jest uniformní a jenom v neděli se obživuje stará barevnost na výjimečné slavnosti … (V. V. Štech, Umění, 1932) … ale i tak to bylo krásné sestoupení ke kořenům svého rodného kraje… ozvěny babiččina vyprávění z Poštorné… umělecké východisko malby mého strýce Ladislava Hřebačky … lidí bylo hodně a já přece jen postrádal zvuky cimbálu a huslí, cinkání sklenek vína … bylo to jaksi česky studené … a tak jsem si na slávu jeho umění otevřel doma Ryzlink rýnský z vinice od Mikulova, ze sklepa měl tu správnou teplotu … cítil jsem opět vůni Moravy … Deo gratias (!)
V sobotu jsem vyrazil na výstavu, na kterou jsem se již delší dobu těšil … nazvanou velkoryse, Joža Uprka – Evropan slováckého venkova. Tož pravda, i rodáka z moravského Slovácka, z Valtic, až zaskočily ty barevné tóny, ta jeho barevná skvrna, kterou vytvářel obrazy … které v tom duchovním vakuu poblíž Prahy působí na diváka jako zjevení … a tak jsem dvě hodiny procházel výstavou, fotografoval, sledoval práci malíře a nakonec ocenil i architektonické řešení emeritního ředitele NG Milana Knížáka, které Uprkovým obrazům nekonkurovalo, jak bych skoro očekával, ale jemně zeleným podtónem panelů dalo jeho plátnům skutečně vyniknout. Osobně mě nejvíce zaujala Uprkova práce s barvou, některé obrazy představovaly hotový koncert … u Portrétu dvou dívek z ostravské 
galerie jsem postával dlouhou dobu a vychutnával jeho barevný cit a zároveň odvahu … a pak to byly secesní prvky … obraz Úvodnice z Velké, kde Uprka z barevného vjemu krojovaných žen upředl téměř ornamentální secesní rytmické rozvržení. Škoda, že nebyl vystaven Pohřeb, Uprkovo dílo, které ještě více rozvíjí toto secesní směřování … byla to i zbožnost Moravanů. Když jsem se díval na Uprkovy literáty (Na kruchtě), tak jsem v duchu slyšel tóny varhan z první věty Slovácké svity Vítězslava Nováka … "zaslechl" jsem modlitby dívek na několika plátnech poutě u sv. Antonínka. Postrádal jsem však jeho Nedělní ráno, malbu pastýře, který nemůže pro povinnosti do kostela a tak rozjímá alespoň v tichu s modlitební knihou v ruce … Více než Jízda králů a Lanžhotské hody zaujalo Boží Tělo ve Velké … Při všem tom obdivu jsem si přirozeně uvědomil, že pozdní dílo Uprkovo má své limity … jak trefně poznamenal kdysi V. V. Štech, že mu před očima zmizel lid, jemuž tak rozuměl … a že se v závěru tvorby objevuje malířská tvrdost … Tragické při tom bylo, jak postřehl Štech, že mu tehdy utekl skutečný život, který celá léta líčil… na rozběhlých jihomoravských polích již tehdy hučí motory a kolem projíždějí auta … šat jest uniformní a jenom v neděli se obživuje stará barevnost na výjimečné slavnosti … (V. V. Štech, Umění, 1932) … ale i tak to bylo krásné sestoupení ke kořenům svého rodného kraje… ozvěny babiččina vyprávění z Poštorné… umělecké východisko malby mého strýce Ladislava Hřebačky … lidí bylo hodně a já přece jen postrádal zvuky cimbálu a huslí, cinkání sklenek vína … bylo to jaksi česky studené … a tak jsem si na slávu jeho umění otevřel doma Ryzlink rýnský z vinice od Mikulova, ze sklepa měl tu správnou teplotu … cítil jsem opět vůni Moravy … Deo gratias (!)