V sobotu 17. září jsem se vypravil do Litoměřic …do města v různých ohledech sympatického, barokně bohatého a církevně hierarchického, je tam sídlo biskupa. Vždy jsem do Litoměřic jezdil rád, zpočátku to byl Mistr Litoměřického oltáře; obdivoval jsem ta starobylá oltářní křídla. Při studiu mně Dr. Jiří Kropáček vyprávěl, jak vojákoval v Terezíně a za tímto mistrem vždy o vycházkách do Litoměřic jezdil, aby se ve vojenském dusnu nadýchl krásy renesance … časem to však bylo baroko, které mě v Litoměřicích přitahovalo – zpočátku obrysově, později v detailech … není to tedy jen pozoruhodná architektura O. a J. Broggiů, ale i sochařští mistři, kteří právě jejich architekturu ozdobili plastikou a skulpturou … a tak se často zastavuji u mariánského sloupu na náměstí, dílo 
A. Kitzingera (1681 – 1685), sochaře z Děčína; jeho sochy jsem obdivoval i na průčelí kostela sv. Antonína Paduánského v nedalekém Milešově. To sousoší na litoměřickém rynku má svoji vážnost, je lehce provoněno působením litoměřických jezuitů (socha sv. Františka Xaverského), pietní připomínkou morové katastrofy (sv. Roch a sv. Šebestián) … tajemná je poslední socha, která bude patrně reprezentovat nějakého raně křesťanského mučedníka … Ale proč barokní etudy? Sochy na mariánském sousoší litoměřického jsou kopie a já jsem tu sobotu mohl obdivovat v litoměřické kapli sv. Jana Křtitele originály, jsou zde deponovány … skulptury nyní opraveny a na jejich povrchu stopy po tečkovacím přístroji, který pomáhal při zhotovení sochařských kopií … O. J. Blažíček ve své monografii o barokním sochařství v Čechách věnuje Kitzingerovi málo místa … a prof. Mojmír Horyna poznamenává, že architekturu osadil Kitzinger ztrnulými a schematickými figurami … v nichž jednotlivé ozvuky Bendlova sochařství jsou aplikovány jen povrchově … A já si přece jen myslím, když jsem se díval na ty skulptury tváří v tvář, že tady bylo Kitzingerovi ukřivděno, neboť se jedná o sochařské dílo vskutku pozoruhodné, citlivě vypracované s ohledem na detail … socha sv. Rocha může směle konkurovat Bendlovým dílům z kamene a socha Panny Marie – Immaculty – představuje dílo umělecky závažné … působivé gesto sepnutých rukou … a upoutalo i pojednání dlouhoocasého draka, kterého Matka Boží drtí pod svýma nohama … a tak Kitzinger pro mne představuje jakousi ouverturu litoměřického sochařského baroku, který později bohatě doplnil nejen F. M. Brokof a M. Tollinger, ale zejména ve zlacených plastikách litoměřických kostelů sochař Eckert, o kterém se O. J. Blažíček ani nezmiňuje… A tak jsem odpoledne seděl v chrámu Všech svatých a nechal se unášet klouzajícími slunečními paprsky po zlacených oltářních barokních sochách, které tak pozoruhodně zapadají do jedinečného gesamtkunstwerku litoměřického baroku … Deo gratias!
rok, bude trvat … ani bohoslužby se zde nekonají … a tak jsem si řekl, půjdu do muzea, za Kremličkou … marně, tam ukazují sterilní muzejní expozice měšťanských pokojů s upovídanou služkou … jak mizerné, neosobní …Kolínu nedůstojné … ale prý výstava zásadní – Královská města Kolín a Kouřim ve středověku … to vše pod záštitou hejtmana … a tak za třetinovou cenu vstupu do Národní galerie (50 Kč,-) jsem viděl několik gotických památek, z nichž vynikala křtitelnice a monstrance ze sv. Bartoloměje … ale i tak celkově chudé, zklamání … to vše je třeba zakrýt sklenkou dobrého vína, řekl jsem si … a hledal vinárnu Labužník, avšak marně, zanikla … Když jsem procházel po historickém náměstí, šokoval dům brčálovník, odporně zelený … při pohledu na panorama kolínského chrámu se zástavbou náměstí stále strhával oči … asi schválnost, majitel chtěl naštvat památkáře … v duchu jsem vzpomínal na ty skvělé šedé fasády … znaveně jsem usedl v kavárně, popíjel espresso a díval se z okna na ulici …vyhlížel ty známé tváře lidí, které jsem potkával, dívky a ženy, které se mně líbily, byl jsem mladý, a pak celou řadu rázovitých kolínských figurek, uctivou chůzi bývalých profesorů … a hlavně čekal na přátele, se kterými jsem filosofoval, vyprávěl si o knihách, jazzu, v duchu jsem si opakoval jejich jména a před očimě měl jejich podobenky z mládí … nikdo však nepřišel … jakoby v tom městě již žili úplně jiní lidé a ti, které jsem potkával, a za kterými jsem po 35 letech do Kolína přijel, se všichni odstěhovali, zmizeli a s nimi i mnohé to, co člověka formovalo, na co vzpomínal … vím, jsem naivní, nemohlo to dopadnout jinak … Zaplatil jsem a znovu procházel město, na radnici byla cedule, že se tu v roce 1796 narodil Jean Gaspard Deburau … i to byla dobrá kolínská tradice, připomínat si umění pantomimy … vzpomínám, jak jsem za výlohou tehdy viděl foto Ladislava Fialky, mima, který na snímku plakal a jeho líčení bylo smýváno slzami … jak mně najednou byl ten výraz blízký … takže současné kolínské poučení – vzpomínat spíše na budoucnost … ale i tak ti za mnohé děkuji, Kolíne … 