Desetidenní sváteční putování Římem je za mnou, kolik nových podnětů … po několika dnech v mysli vše nějak usedá, kontury toho podstatného se zaostřují, zůstává pocit štěstí a rodí se postupně naděje, snad ještě do věčného města zavítám. Na stole knihy – Goethova Římská cesta, Itálie od Jaromíra Neumanna, Max Dvořák a jeho Italské umění, Šustova Mladá léta učňovská a vandrovní – Léta dětství a jinošství a Praha-Vídeň-Řím – a pak Doležalovo žluté Sansepolcro jako současné vyznání a poklona italské zemi … a v mysli verše Anastáze Opaska o.s.b., v duchu jsem recitoval jeho Fontanu di Trevi, když jsem vhazoval minci do třpytící se vody s nadějí, jsem mu za mnohé vděčný … a k tomu stovky fotografií, desítky průvodců a katalogů výstav, které jsem si přivezl … Ale to podstatné si člověk odnáší v srdci …

Před šesti lety, když jsem takto Římem putoval poprvé, měl jsem podobný dojem jako Goethe, který v roce 1786 napsal… „Když se tak ponořím do sebe, jak to každý přece při každé příležitosti tak rád dělá, přistihuji se při pocitu, který mne nesmírně těší, ba který se dokonce odvažuji formulovat. Kdo se tomu zde věnuje s vážností a má oči k vidění, ten se musí stát solidní, musí získat představu solidnosti tak živou jako nikdy před tím. Duch si osvojí zdatnost, dospěje k vážnosti, které chybí nudnost, ale radostné povaze. Mně alespoň připadá, jako bych věci tohoto světa nikdy tak správně nehodnotil jako zde. Těším se na požehnané důsledky této změny pro celý svůj život … ano, to všechno přichází opět na mysl, když procházíte třeba Forum Romanum nebo stojíte před antickou sochou v muzeu na Kapitolu (Musei Capitolini) …

A přece to letos bylo poněkud jiné …rozpálené ulice, vůně italských restaurací i zápach neudržovaných zákoutí a okolo vás zpěvná řeč Italů okořeněná živou gestikulací … a tolik žebrajících a bezdomovců tu potkáváte, takové temnosvitné kontrasty … a pak je to vytoužené ochlazení v chrámové lodi … kostely zde žijí, zpovídá se … a večer, když zavítáte do kostela někde na okraji Říma, tak se tam farář – parocco – modlí se svými růženec. Proto bych k tomu Goethovi letos přidal Manzonniho Snoubence, ve kterých zachytil to krásné na italské povaze … A přece, jak marné úsilí vyjádřit úžasný dojem, který protéká mezi prsty … který se nedá zachytit, který zatoužíte obnovit, stálá výzva …

Když jsem vstoupil o polednách 15. června do kostela S. Lorenzo in Lucina, zastavil jsem se u náhrobku francouzského malíře Nicolase Poussina (†1665), na němž je reliéf jeho pověstného obrazu Et in Arcadia ego - A tady jsem se vrátil ke svým studiím, k Erwinu Panofskému, který se právě tímto námětem zabýval … Od pastýřské renesanční poezie platila Arkádie za klasickou zemi míru a idylického štěstí. „Já“ se vztahovalo původně k smrti, jež byla i v Arkadii přítomna … a i pro mne má tento výjev význam nostalgického ohlédnutí za šťastnou minulostí pobytu v Itálii, který byl důležitým mezníkem mého duchovního života … Deo gratias